Vydavatelé vědeckých časopisů chtějí zkoumat diverzitu autorů

Kvůli snaze zmapovat a snížit zaujatost ve vědeckém publikování bude totiž od autorů, recenzentů a editorů nově vyžadováno, aby zveřejnili svou rasu nebo etnický původ.

V rámci iniciativy, která je součástí rostoucího úsilí analyzovat rozmanitost výzkumníků po celém světě, se přes 50 vydavatelů zastupujících více než 15 000 časopisů po celém světě připravuje zjistit rasu, etnický původ nebo pohlaví výzkumníků. Pilotní testování již naznačilo, že mnoho vědců tuto myšlenku podporuje, i když ne všichni.

Například ve Spojených státech shromážděné údaje naznačují, že menšinové skupiny jsou ve vědě nedostatečně zastoupeny, zejména pak na vyšších úrovních. Časopisy jsou sice většinou mezinárodní, přitom ale neexistuje žádný rámec pro zjištění rasy a etnicity, který by dával smysl. Vědci se proto poslední dobou více zabývají problematikou strukturálního rasismu ve vědě a publikování – a potřeby shromažďovat o něm více informací.

„Nikdy není pozdě na to v této věci pokročit,“ říká Joel Babdor, imunolog z University of California v San Franciscu. Ten v roce 2020 spoluzaložil skupinu Black in Immuno, která podporuje černošské výzkumníky v imunologii a dalších vědách. Ta rovněž vyzývá instituce, aby shromažďovaly a zveřejňovaly demografická data jako součást akčních plánů na odstranění systémových bariér ovlivňujících černošské výzkumníky. Zájem o data podnítila také smrt George Floyda v květnu 2020, která poukázala na rasovou diskriminaci. Hned následující měsíc Royal Society of Chemistry v Londýně navedla 11 vydavatelů k tomu, aby se společně zavázaly ke sledování a omezování zaujatosti ve vědeckém publikování. Tato skupina nyní čítá na 52 vydavatelů, k nimž patří například také Springer Nature.

Zveřejnění takto osobních údajů však představuje řadu problémů. Pokud se s nimi nebude nakládat citlivě, mohly by zesílit obavy o to, jak budou taková data použita. Například v USA jsou lidé často zvyklí sdílet informace se svými zaměstnavateli; některé společnosti jsou dokonce ze zákona povinné tyto skutečnosti oznámit vládě. Ale v jiných zemích, jako je například Německo, úřady údaje o rase nebo etnické příslušnosti neshromažďují. Údaje tohoto typu navíc musí být pečlivě zpracovány během shromažďování a uchovány podle evropských zákonů na ochranu údajů.

Metody se různí, všechny ale poukazují na stejný problém

Někteří výzkumníci již vyvinuli algoritmy pro odhad etnického nebo geografického původu ze jmen. Tato myšlenka sahá desítky let do minulosti, zjednodušila se však až s masivními online datovými soubory jmen, národností nebo etnik, spolu s rostoucím výkonem počítačů. Takové algoritmy sice vždy poskytují pouze hrubé odhady, jejich výhoda je však v tom, že se mohou použít na miliony dokumentů.

„Pro sběr dat je však stále nejlepší možností jednoduše požádat vědce, aby se sami identifikovali,” říká Jory Lerback, geochemička z University of California v Los Angeles. Na počítačový algoritmus a ani na vyzvání vědců k sebeidentifikaci nevsadil Raymond Givens, kardiolog z Columbia University Irving Medical Center v New Yorku. Ten se rozhodl kategorizovat redaktory v časopise The New England Journal of Medicine (NEJM) a JAMA tak, že se podíval na jejich fotografie spolu s dalšími kontextovými vodítky, jako je příjmení a členství ve sdruženích, které by mohly naznačovat jejich identitu. Zjistil, že pouze jeden z 51 redaktorů NEJM byl černoch a jeden Hispánec. V JAMA pak přišel na to, že dva ze 49 redaktorů byli černoši, další dva pak Hispánci.

Givensovo úsilí bylo zveřejněno v dubnu 2021, kdy zpravodajský web STAT oznámil jeho zjištění. Podle kardiologa výsledky časopisy zaskočily. „Je však důležité se zeptat, proč jim trvalo tak dlouho, než začaly přemýšlet o tom, jak a proč tento druh informací sbírat,” říká. Givens uznává, že vytváření vlastních kategorizací je nedokonalá metoda, ale podle jeho slov je důležité, že konečně vznikl projekt, který konfrontoval časopisy s tímto problémem. Časem Givens shromáždil data o pohlaví a rase od více než 7000 redaktorů ve zhruba 100 kardiologických časopisech. Výsledkem je, že méně než 2 % redaktorů jsou černoši, téměř 6 % pak Latinoameričané.

V říjnu 2020 zveřejnila údaje také American Association for the Advancement of Science. Respondenti však pokrývali pouze 12 % autorů a recenzentů z rodiny časopisů Science. Zpráva zkoumající následující rok, vydaná v lednu 2022, zvýšila pokrytí na 33 %, protože vydavatel uvedl, že zlepšil způsob shromažďování informací. Vědců identifikujících se jako Afroameričané nebo černoši však bylo méně než 1 %. Z podílu, který uvedl etnický původ, se 57 % výzkumníků identifikovalo jako běloši, dalších 34 % jako obyvatelé Asie nebo Tichomoří.

Podle imunologa Babdora by měla být tato data volně dostupná, aby je každý mohl analyzovat a diskutovat o nich. Také podle Keletso Makofana, výzkumníka v oblasti veřejného zdraví a aktivisty na Harvardské univerzitě T. H. Chan School of Public Health v Bostonu, je úsilí vydavatelů fantastickým začátkem. „Porozumění rase a etnické příslušnosti vědců zapojených do tohoto typu práce je důležité,” říká. Podle něj to však není jen o autorech a recenzentech. „Je důležité podívat se zejména na lidi, kteří rozhodují o politice časopisů na vyšší úrovni,” uzavírá.