Ubývá převratných objevů ve vědě. Není na ně čas

A to navzdory vysoké poptávce po převratných teoriích, inovacích a technologiích, která se promítá i do politického slovníku. Odkud se pojem převratnosti vzal a jaké konsekvence do výzkumu přináší?

Globální rozměr současné vědy a téměř neomezené možnosti sdílení informací vytváří dojem, že žijeme v době, kdy je vědecký a technologický pokrok natolik dynamický, že při sebemenším zaváhání nám tzv. ujíždí vlak. Takové přesvědčení ještě umocňuje potřebu akcelerace publikačních aktivit, která vede k „šílené nadprodukci článků v nejhorších časopisech“, jak již před časem upozornil profesor kybernetiky Michael Šebek.

A nejen to. Celosvětové srovnání studií publikovaných od poloviny 20. století do první dekády nového milénia ukazuje, že dochází k ubývání „převratných“ (disruptive) či „průlomových“ (breakthrough) výsledků výzkumu a vývoje technologií. A to jak v žánru vědeckých studií, tak u patentů – obdobný trend v této kategorii potvrzuje srovnání obecné inovativnosti vynálezů současnosti a těch ze 70. let 20. století.

Otázku globální výkonnosti vědy tak nově nasvítila studie autorů Michaela Parka, Eriny Leahey a Russella J. Funka publikovaná z kraje letošního roku v časopisu Nature pod názvem „Papers and patents are becoming less disruptive over time“. Autoři založili svá pozorování na souboru 45 milionů rukopisů a téměř 4 milionů patentů, na které aplikovali vlastní CD index, který ve zkratce hodnotí, nakolik daný článek „otřásl“ vědeckým světem.

Problém hodnocení převratnosti

Jak definují vědeckou převratnost autoři, kteří poukazují na její vytrácení? Jejich přístup vychází z citační praxe: U převratné studie klesá pravděpodobnost, že výstupy navazujících výzkumníků budou odkazovat na zdroje, ze kterých studie vycházela, ale naopak budou preferovat přímé citace z nové studie. Zjednodušeně řečeno: převratný článek s vysokým CD indexem vytváří určitý epistemologický překryv či diskontinuitu, nadneseně řečeno „zahlazuje“ stopy svých předchůdců, nikoli jen literární.

Řídký výskyt přelomových vědeckých událostí, jakou bylo například odhalení struktury DNA v roce 1953, může souviset s jedním z emblematických rysů postmoderny, jak ho již v 70. letech 20. století popsal Jean-François Lyotard v souvislosti s koncem či nedůvěrou k „velkým vyprávěním“. Lyotard, který tyto všeobjímající narativy odmítá jako přežitky osvícenství, marxismu a industriální epochy, definuje postmoderní vědu spíše jako pluralitní soutěž vzájemně paradoxních teorií než jako testování hranic stávajícího paradigmatu. Klíčovou hodnotou se namísto měřitelného pokroku, tj. kolektivního přibližování ke stanovenému cíli, stává performativita či efektivita.

V situaci, kterou popisuje Lyotard, již nelze radikalitu objevu poměřovat vzdáleností od stanoveného cíle – modernizací anebo revolucí, ale spíše jeho schopností zasáhnout a rezonovat v konkurenčním prostředí.

Jak vážné to je?

Podle autorů výše uvedené studie se průměrná hodnota CD indexu neustále snižuje ve všech sledovaných vědních disciplínách – tj. sociálních vědách, vývoji technologií a ve vědách o živé i neživé přírodě. Oproti roku 1945 klesl v roce 2010 CD index vydaných článků o 90 %, u patentů v porovnání let 1980 a 2010 o 78 %.

Jelikož cílem studie nebylo tento úpadek interpretovat, bez objasnění zůstává zjevný kontrast mezi rapidním poklesem CD indexu u všech odvětví v letech 1950–1970 a jeho následným zpomalováním, jež trvá do konce sledovaného období, do roku 2010. Nelichotivý obraz světové vědy vylepšuje paradoxní zjištění, že podíl úzké skupiny vysoce převratných studií (s vysokým CD indexem) se v zásadě nezměnil.

Analytická šetření autoři dále dokreslují výsledky jazykově zaměřené sondy, ve které sledovali četnost a významové konotace klíčových slov. Oproti pojmům evokujícím tvořivé tendence, jako třeba „produkovat“ či „způsobit“, které byly populární v 50. letech, v současné vědecké literatuře trendují pojmy jako „zlepšit“ a „zdokonalit“, které asociují spíše update či mírný progres.

Rozhodující je čas

Rapidní pokles počtu významných vědeckých článků v kontextu soudobé masivní publikační aktivity zdokumentovali výzkumníci ze School of Economics and Finance při Queen Mary’s University of London. Konkrétně se zaměřili na dopad Rámce výzkumné excelence (Research Excellence Framework, REF), britského nástroje pro evaluaci kvality výzkumu vysokého školství.

Jedním z jeho nezamýšlených důsledků je deformování výzkumných cyklů a vyvíjení finančního tlaku na výzkumníky. Což autoři ilustrují tím, že před uzávěrkou REF vždy dramaticky vzroste počet publikací, zvláště v časopisech s nízkým impakt faktorem. A zatímco po skončení hodnocení se tento poměr snižuje, rozšiřuje se prostor pro experimentálněji, odvážněji laděné výstupy, které mají onen „převratný“ potenciál.

Odkud se pojem převratnosti do současných debat o efektivitě výzkumu ale vlastně dostal? Podle zprávy jednoho z expertních panelů Evropské komise pochází z ekonomických teorií, které popisují přechod výroby od sálových počítačů ke spotřebně zaměřeným produktům – osobním počítačům, digitálním fotoaparátům či chytrým telefonům, které pružně reagují na aktuální poptávku, akcentují uživatelskou přívětivost a zvýhodňují své výrobce nižšími náklady.

S důrazem na převratnost se setkáváme také ve formulacích Evropské komise, které vytyčují strategické cíle dalšího rozvoje Evropy. Obecně například ve Strategickém plánu Horizont Evropa, specificky třeba ve zprávách z oblasti medicíny nebo obrany. Spíše než s vědou a výzkumem či akademickou sférou je v těchto dokumentech převratnost spojována s vývojem technologií a inovací. Tato představa je přitom odlišena od tradičních modelů „postupného“ a „radikálního“ vývoje, kdy první představuje pokrok na úrovni dílčích zlepšení, zatímco druhý přináší zásadní výsledky za předpokladu vysokých investic, specializace a expertízy. Proti tomu převratné technologie a inovace mění úroveň znalostí díky extenzivnějšímu zapojení lidských zdrojů a komunit současně se zjednodušením organizace vstupů.

Do značné míry opačný pohled na převratnost nabízí Dashun Wang, spoluautor studie, která došla k překvapivému zjištění, že v letech 1954–2014 to byly spíše malé výzkumné a vývojářské skupiny, jež otevíraly nové obzory, a nikoli velké interdisciplinární týmy, které ve větší míře pouze rozvíjely již existující poznatky. Autoři, kteří si všímají také mobility jednotlivců mezi výzkumnými týmy, apelují na podporu diverzity výzkumného ekosystému. Wang tuto perspektivu ještě doplňuje názorem, že převratná věda nutně není lepší ani horší než pozvolná (incremental) – obě jsou pro funkční rozvoj výzkumu nepostradatelné. K obdobným závěrům ostatně došli účastníci online diskuse zastřešené Akademií věd ČR, věnované vztahu vědecké excelence a odolné společnosti.

Pokud přeneseme pojem převratnosti z podmínek soukromého sektoru do oblasti vědy, narazíme na otázku čtvrté dimenze výzkumu, jíž je čas. Jestliže od výzkumníků budeme jako společnost primárně očekávat převratné výsledky dodávané (publikované) v krátkodobém rytmu, budeme jejich činnost přirozeně orientovat více na diseminaci nebo komercializaci výsledků než na prohlubování výzkumu anebo průzkum nových oblastí.