Ing. Zdeněk Hrdlička, Ph.D.
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti
ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVNU 2017
Ing. Zdeněk Hrdlička, Ph.D., se narodil v roce 1979 v Ústí nad Labem. V roce 2003 absolvoval obor Technologie výroby a zpracování polymerů na Fakultě chemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 2007 získal doktorát na Ústavu polymerů téže školy, kde od roku 2008 působí jako odborný asistent. Zabývá se zpracováním kaučuků, specializuje se na recyklaci pryže fyzikálními způsoby. Vyučuje několik odborných předmětů o polymerech. Také se podílí na projektech popularizace chemie mezi teenagery a vzdělávání učitelů přírodních věd.
Proč jste se rozhodl pro studium VŠCHT?
V dětství mě hodně zajímaly vlaky a také městská hromadná doprava. Jenže to je strojařina, hodně rýsování, a to mi vůbec nešlo. Na gymnáziu jsme měli výbornou třídní profesorku na chemii a tam mě chemie začala natolik bavit, že jsem se rozhodl ji studovat i na vysoké škole. Možná jistou roli sehrálo i to, že oba moji rodiče vystudovali VŠCHT a maminka stále v chemii pracuje. I když rodiče mě spíše varovali, že VŠCHT je obtížná škola.
Čím se zabýváte ve svém výzkumu?
Zabývám se zpracováním kaučuků. V současné době se nejvíce věnuji recyklaci pryže. Snažíme se pryž recyklovat fyzikálními postupy, to znamená, že s chemickou stránkou záměrně nic neprovádíme – pryž se nadrtí a drť se potom dále využívá. Buď se přidá do nového kaučuku a zase z toho vznikne guma, nebo se spojí pojivem, třeba plastem, nebo se jenom slisuje samotná drť za vysoké teploty a tlaku a z toho vznikne recyklát, který připomíná pryž. Jde o aplikovatelný základní a aplikovaný výzkum, hodně spolupracujeme s průmyslovými partnery.
Proč jste si vybral právě toto téma?
Zaujalo mě, že pryžového odpadu přibývá, ale na rozdíl od plastů se pryž nedá ani roztavit, ani rozpustit, aniž by zdegradovala, je proto potřeba ji recyklovat jinými způsoby. Celkovým problémem naší civilizace je, jak nakládat s odpady, jak je likvidovat či recyklovat. Syntetické kaučuky se vyrábějí především z ropy. Přírodní kaučuk je sice obnovitelným zdrojem, ale i tam nastává určité úskalí: Pěstuje se jenom v rovníkových oblastech světa, a musí se tedy dovážet zdaleka. Tamní pěstitelé se bojí, aby nedošlo k napadení plantáží jistým zákeřným druhem houby, podobně jako naše smrkové monokultury zničily kyselé deště nebo dnes ničí kůrovec. Proto je potřeba zvyšovat podíl recyklace. Myslím si, že to je velmi aktuální téma.
V tomto oboru byste se asi lehce uplatnil v praxi, co vás vedlo k tomu zůstat v akademickém prostředí a věnovat se vědě?
Rozhodla volnost a rozmanitost práce. Člověk nedělá pořád totéž a také nemusí dělat jenom to, co mu řeknou nadřízení. Máme tu pružnou pracovní dobu, někdy můžeme pracovat i z domova. Záleží tedy na šéfech. Když mi není dobře, nemusím hned chodit k lékaři, ale můžu zůstat doma. Velmi dobře se to kryje s rodinou. Mám dvě malé děti, takže to jde skloubit s rodinným životem.
Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Celkově práce s materiálem. Není to klasická skleněná chemie, kde něco reaguje. Pracujeme s kaučukem, začneme ho míchat, přisypáváme do něj přísady, pak čekáme, co se stane. Jako pekař peče buchty, my pečeme gumu. Také mě baví, že kolektiv není úplně rigidní. Chodí k nám studenti a studentky nejen z našeho oboru, ale i z jiných ústavů, a to je inspirativní. Stejně jako to, že člověk má možnost pracovat s mladými lidmi.
Jak hodnotíte současné podmínky pro vědeckou práci?
Není to úplně snadné. Je nutné stále žádat o nové granty, což je na jednu stranu asi dobře, protože se nebádá nad něčím, co není potřeba a co není kvalitní, ale na druhou stranu tráví člověk příliš mnoho času formalitami a administrativními úkony, místo aby se věnoval skutečné vědecké práci. U nás je problém, že je nás na oddělení velmi málo, i studentů, takže člověk si leccos musí udělat sám. Článků bych měl produkovat daleko více, než produkuji, ale nezbývá čas.
Co byste na stávajícím systému hodnocení změnil?
Bylo by dobré vzít v potaz vedle vědeckých výstupů i pedagogickou práci. Přece jen jsme hlavně vysoká škola. To bohužel není problém jen u nás, ale v celé České republice i ve světě. Scientometrie nebyl špatný vynález, je potřeba určitým způsobem hodnotit vědecký výkon, ale často to vede jen k honbě za články a impakt faktory, které jsou například v našem oboru velmi nízké.
Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch v profesním životě?
Těžko říci… V osobním životě je to jasné, založil jsem rodinu, mám dvě děti.
Co vůbec podle vás znamená být ve vědě úspěšný?
Možná to, když je vědec známý nejen ve vědecké komunitě, když je uznáván jako renomovaný odborník i veřejností. Na to má pochopitelně vliv, do jaké míry se věnuje publicitě svého oboru, zda nepíše pouze do odborných periodik, ale i do běžných deníků, tisku, na internet a podobně. Také je důležité, jaký tým si dokáže vybudovat a jak jsou jeho vynálezy nebo produkty úspěšné v praxi. Rozhodně hlavním měřítkem není jen počet publikací.
Byl jste v průběhu studia v zahraničí?
Na doktorátu jsem byl dva měsíce na stáži v Norsku. Nebylo to přímo v mém oboru, ale v klasické organické syntéze. Na další pobyty jsem se už nedostal a v současnosti ani nemám ambice vyjet. Jsou kolegové, kteří odjíždějí i s rodinou, anebo tu rodinu nechají, ale to já bych nechtěl. Do zahraničí jezdím jen na kratší služební cesty, na konference nebo projektové schůzky.
Proč jste si vybral zrovna Norsko?
Líbí se mi především tamní krajina a příroda. Nenašel jsem v tu chvíli žádnou praxi nebo stáž, která by se týkala přímo zpracování kaučuků. Ale procvičil jsem se v cizích jazycích a získal zkušenost s pobytem v zahraničí.
Podle posledních statistik z roku 2015 bylo zastoupení žen mezi výzkumníky nejnižší od roku 2005, ačkoliv neustále narůstá počet žen mezi studujícími. Myslíte, že je to téma, kterým je třeba se zabývat?
Téma to samozřejmě je, zvlášť v dnešní době. Měli bychom se nejen u nás na škole snažit, aby vědu mohl dělat kdokoli, ženy i muži, a poskytnout všem stejné podmínky. U žen bývá často problém s přestávkou kvůli mateřství, které není vhodné odkládat na pozdější dobu. I když se žena snaží vrátit do práce co nejdříve, ne vždy je to jednoduché, pokud nemá zázemí. Ale na druhou stranu je dobré se dítěti věnovat, protože jak ho člověk vychová, takové bude. Dnes mohou být i muži na rodičovské dovolené, i když v našich končinách to zatím není příliš časté.
Nepřijde mi ale rozumné toto téma řešit násilně tak, že se nastaví povinné procento zastoupení žen a mužů. To je moc umělé. Možná to je hodně zjednodušené, ale být mužem nebo ženou má něco do sebe, každý přemýšlíme jinak a myslím, že se výborně doplňujeme. Příroda to dobře zařídila a není potřeba nutně chtít po ženách věci chlapské a po chlapech věci ženské.
Co jsou chlapské a ženské věci?
To vyplývá z tradice. Sice dneska už žena často zvládne práci, kterou dříve dělal jen muž, a naopak muž práci, na kterou by se dříve ani nepodíval, třeba přebalit dítě, uvařit nebo vyžehlit. Žena zase zvládne opravovat auto, může být i strojvedoucí. Nicméně zase je pravda, že od přírody jsme geneticky vybaveni na něco jiného a myslím si, že by bylo špatné proti přírodě uměle požadovat, aby každý musel zvládnout všechno.
Máte pocit, že si ženy a muži vybírají různé obory?
Myslím, že ani ne. V některých oborech to ale ještě přežívá. Třeba u nás na škole, jak jsem se teď dozvěděl, je mezi studenty více dívek než chlapců. Na biologických a potravinově zaměřených oborech je více holek, na techničtějších oborech více kluků. Když půjdeme dále mezi pracovníky, tak už to bude trošku jinak. U starších profesorů a ve vedení školy je určitá setrvačnost s tím, že dříve ženy ve vedení moc nebyly, takže tam stále převládají muži.
Na potravinářské fakultě je více žen. Čím si myslíte, že je dáno, že si ženy nebo dívky vybírají častěji tento obor?
Možná pro biologii, živé organismy, nebo mají větší cit pro potraviny, zatímco kluci bývají více zaměřeni na techniku. Teď je otázka, jestli to je genderový stereotyp, nebo jestli to vychází z biologických odlišností…
Setkal jste se někdy s podobnými stereotypy, jako že se „holky na matiku nebo fyziku nehodí“, tady na VŠCHT?
Abych pravdu řekl, byli tu vyučující, starší kolegové, kteří nebyli právě „genderově naladěni“ a říkali, že holky se na to nebo ono nehodí. Nebo to možná mysleli v nadsázce… Na druhou stranu byli k dámám velice galantní, chovali se k nim trochu jinak než ke klukům. Ale dnes se s tímto postojem už nesetkávám.
Máte pocit, že se to mění?
Určitě se to mění tím, jak se omlazuje kolektiv, mladší muži už to takto nevnímají. Nikdo z nich by neřekl „ženská pitomá, tomu nerozumí“ nebo „ženská patří k plotně“.
Ve vedoucích a rozhodovacích pozicích je stále velmi nízké zastoupení žen. Proč tomu tak podle vás je?
Může to být dáno setrvačností, tím, že ženy dříve vědu tolik nedělaly, bylo málo docentek a profesorek. Pokud už se vědě věnovaly, pak většinou neměly rodinu. Dnes je tu samozřejmě hrstka ambiciózních žen, ale možná některé ženy ani nechtějí šéfovat kolektivu a být v rozhodovacích pozicích. To je zase otázka, jestli nemají šanci a muži by se na ně dívali skrz prsty a nechtěli by je tam, anebo jestli samy ženy o tyto pozice zájem nemají.
Proč myslíte, že muži mají zájem být ve vedoucích a rozhodovacích funkcích?
Nedovedu posoudit, jestli je to naší mužskou povahou, částečně i ješitností, nebo tím, že musíme vždycky stoupat vzhůru…
Máte pocit, že zastoupení žen na pracovišti hraje nějakou roli?
Obvykle, když je někde výhradně mužský kolektiv, nebo naopak výhradně ženský kolektiv, má to svá specifika a myslím si, že to nedělá dobrotu. Pouze ženský kolektiv bývá „slepičárna“ a jenom mužský mívá zas moc testosteronu a mluvívá se tam i sprostě.
Jak se vám daří slaďovat pracovní a osobní život?
Snažím se, většinou to není problém. Manželka také pracuje na VŠCHT, a i proto se to sladit dá. Problém máme jenom ve výukovém období, kdy občas nastávají kolize. Pak musíme řešit hlídání a vyzvedávání dětí. Tehdy nám pomáhají kamarádi; při nemoci dětí pro změnu babička, ta však bydlí daleko. Výborným počinem VŠCHT bylo založení dětského koutku Zkumavka, kam jsme dávali postupně obě děti, už od dvou let.
Jak se rodičovství dotklo vaší profesní dráhy?
Ačkoli manželka byla na rodičovské, nechtěl jsem nechávat všechno na ní a snažil jsem se být doma včas a pomáhat. Někdy to bylo velice náročné. Když byly děti hodně malé, budily se několikrát za noc a člověk nebyl příliš odpočatý.
Přemýšlel jste někdy o tom, že byste šel na rodičovskou dovolenou?
Dostalo se to doma na přetřes, ale nakonec k tomu nedošlo. Manželka byla ve své tehdejší práci nespokojená, takže šla na rodičovskou ona. U druhého dítěte také, ale varovala mě, že kdybychom měli třetí dítě, tak bych musel jít já. Abych si vyzkoušel, jak je to náročné.
Jak byste se k tomu postavil?
Nedovedu si úplně představit, že bych byl jen doma. Možná kdyby byla rodičovská kratší… Také nevím, jak by to nesli kolegové. Teď je nás tady velice málo, každý máme dost povinností. Moje povinnosti by se převedly na ně a to by nebylo vhodné. Navíc kdybych vypadl z práce, určitě bych se do ní špatně vracel. Musím uznat, že to ženy nemají jednoduché.
Co rád děláte ve volném čase?
Baví mě chodit do přírody, na výlety, tábořit a jezdit na vodu, nyní s rodinou. A taky mě pořád hodně baví kolejová doprava a vláčky.
Jaké jsou vaše nejbližší plány v profesním životě. Docentura?
Já sice nejsem vášnivý sběratel titulů, ale kolegové na mě trochu tlačí, abych se již habilitoval. Bylo by to vhodné i kvůli kontinuitě našeho oboru a ústavu, je to logický kariérní postup, který uznávám.
A další plány nebo sny, jak v pracovním, tak v osobním životě?
Přiznám se, že nemám nalinkovaný život. Rád bych pokračoval v tom, co dělám. Třeba jednou budu docentem a později profesorem. Člověk nikdy nemůže vědět, co nastane, jestli vydrží na škole až do důchodu, jaká bude celková situace ve světě, ve společnosti, ve školství a podobně. Byl bych rád, kdybychom zůstali zdraví a vychovali děti až do dospělosti a vydrželi s manželkou spolu až do konce našich dnů, pokud to půjde. To jsou mé hlavní cíle.
Co byste vzkázal začínajícím vědkyním a vědcům, nebo těm, kteří teprve o vědecké profesi uvažují?
Hlavně, ať se toho nebojí. Když jsem začínal, měl jsem velký respekt ke všemu, ke škole, k vědcům… Vědci jsou ale také jenom lidi. Je to práce jako každá jiná, takže ať nejsou zbytečně skromní a nebojí se přicházet s vlastními nápady. Ať se nebojí vyjet do zahraničí. Ať vydrží ve vědě, protože to má smysl, a neutíkají jen kvůli vyššímu platu do průmyslu. A ať se nenechají zviklat ani rodičovstvím, aby je neodradilo od další práce.
