Akademická integrita: Jak se mladí vědci učí základy etiky vědecké práce?
Pixabay/Weipeng_Lin: Akademická integrita: Jak se mladí vědci učí základy etiky vědecké práce?
Na Vědavýzkum.cz opakovaně informujeme o publikační etice u nás i v zahraničí. Zajímalo nás, jak si budují systém hodnot a vědeckou praxi začínající vědci v oblasti přírodních věd.
Kam až to může zajít – příklad ze světa
Počátkem roku 2020 otřásl kanadskou McMaster University v Hamiltonu skandál ohledně 17 publikací Jonathana Pruitta, behaviorálního ekologa, který falšoval data. Lavinu strhla jeho spoluautorka Kate Laskowski z University of California. Laskowski převzala nezpracovaná data od Pruitta, aby je mohla statisticky vyhodnotit ve vztahu ke své teorii. Tři roky po vydání dostala Laskowski podnět od svého kolegy, že v datech je zvláštní opakující se vzorec typu copy-paste. Pruittovo vysvětlení nebylo dostačující, a tak Laskowski článek nechala stáhnout.
To byl impulz pro více než 20 vědců, kteří publikovali společně s Pruittem. Zjistili podobná pochybení typu duplikace, copy-paste a další. Skandál zatřásl celou komunitou zabývající se behaviorální ekologií. Můžeme se na to ale podívat i z jiného úhlu pohledu - pozitivního. Kate Laskowski, která dodělala PhD v roce 2013, se nebála stáhnout svůj článek z časopisu a obvinila staršího a zkušenějšího vědce z podvodu. A to i přes to, že si podle průzkumů mladí vědci raději taková zjištění nechávají pro sebe, hlavně když jde o zkušenějšího kolegu.
Setkávají se začínající vědci v Česku s neetickým chováním?
Plagiátorské aféry se dotýkají akademické integrity a ani Česku se příležitostné skandály nevyhýbají. Zajímalo nás proto, jak si osvojují etické otázky ve vědě a v publikační činnosti začínající vědci na českých vysokých školách. Zeptali jsme se několika postdoktorandů, kteří se vydali na vědeckou cestu v přírodních vědách.
„U nás k plagiátorství ani k fabulaci dat nedocházelo. Možná se někdy nechá nějaký vědec unést tím, že se snaží výsledky interpretovat tak, aby podporovaly jeho teorii, ale rozhodně jsem neviděla, že by tak někdo činil pomocí neetického chování. V tom obecně pomáhá dobrý vedoucí nebo starší kolegové okolo vás. Můžete se poradit a inspirovat,“ zamýšlí se Šárka Lásková, chemická inženýrka v Centru výzkumu Řež.
Podle Lucie Pokorné, která působí na Ústavu technologie vody a prostředí Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, je v oblasti přírodních věd obrovská výhoda v tom, že je stále co zkoumat, kde získávat data a stále o čem psát. Zároveň je to důležité proto, že můžeme vyhledávat a ověřovat informace v již vydaných publikacích. V jejím okolí si nikdy nevšimla něčeho, co by nasvědčovalo jakémukoliv porušení akademické etiky.
Zuzana Kovalová biofyzička z Ústavu Fyziky Plazmatu Akademie věd ale upozorňuje, že dílčí problémy existují: „Při psaní dizertace jsem se nesetkala s porušením etických standardů. Myslím, že se ale může vyskytovat autoplagiátorství, zejména když pokračujete ve stejných experimentech a teoretickou část zpracováváte opakovaně do více publikací. Stává se, že data k článku reálně naměří čtyři lidé, ale další tři profesoři, kteří byli na úvodním mítinku, nebo vedoucí laboratoře s nějakým přístrojem, jsou připsaní jako autoři,“ říká a dodává, že to však není obecným pravidlem.
Ani Vladyslava Čeledová, datová analytička, se nepotkala s vyloženě neetickým chováním. Uvádí však další nešvar: „Měla jsem dost velký problém s tím, že můj školitel mi dizertační práci číst nechtěl. Neměl ani tendenci mi s textem jakkoliv pomáhat. A tak jsem se potýkala s problémy, že vůbec nevím co a jak mám psát. Naštěstí mi nakonec pomohli jiní kolegové.“
Doktorandi se během svého studia musí potýkat vedle neochoty školitelů také s řadou dalších překážek, o některých z nich se v rozhovoru pro Vědavýzkum.cz rozpovídala předsedkyně České unie doktorandek a doktorandů Kateřina Cidlinská.
Jak to vidí vědci z VŠCHT?
Na názor jsme se zeptali několika vědců z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. „Publikační etika se porušuje,“ myslí si hydrobioložka Jana Říhová Ambrožová. „Někdo ji porušuje nevědomky. Často se setkávám s nesprávným uváděním citačních zdrojů, které byly použité v publikaci. Na VŠCHT je zavedený systém kontroly plagiátorství, autoři si tedy musí dávat pozor na to s čím a hlavně jak pracují s informacemi. Setkala jsem se i s tím, že doktorand si osvojil data, které naměřil student bakalářského nebo magisterského stupně, aniž by dotyčného uvedl do autorského kolektivu. Myslím, že to je často problém nejenom doktoranda, ale školitele, který si svoje svěřence nehlídá a etiku jim nevštěpí,“ popisuje na své vysoké škole.
Nesprávné citování je rozsáhlý problém, se kterým se nepotkávají pouze doktorandi. Nedostatečné, nebo dokonce zcela chybné citace najdeme i v prestižních vědeckých žurnálech, jako je například Science nebo Nature. O tématu jsme nedávno psali zde.
Pavel Hasal, bývalý prorektor pro vnější vztahy a komunikaci na VŠCHT a nynější předseda etické komise, se vyjádřil, že za dobu existence komise řešila pouze jeden podnět v souvislosti s publikační činností. Jednalo se o údajně upřené spoluautorství článku, ale zjistilo se, že to byla spíše chyba nedostatečné komunikace. „K eticky problematickým jevům dochází, ale spíše než fabulace dat nebo plagiátorství jsou to prohřešky týkající se připisování spoluautorů s problematickým podílem na vzniku publikace mezi jejími spoluautory, případně dělení rozsáhlejších publikací na menší části publikované odděleně,“ doplňuje Hasal.
Zjevný důvod, proč je porušována publikační etika, je podle Hasala v tom, že počty publikací a počty citací, hodnoty různých indexů a podobná kritéria jsou základním měřítkem vědecké práce a tlak na publikační výkony je enormní.
Bohumil Kratochvíl, bývalý prorektor pro vědu a výzkum na VŠCHT a vedoucí redaktor Chemických listů, si myslí, že k vážnému pochybení akademické etiky dochází velmi málo. „V našem oboru se občas setkáváme s drobným porušením etiky. Pokud se objeví závažný případ, tak následuje tvrdý postih. V Chemických listech jsme se setkali se závažným případem pouze jednou. Upozornili nás na to spoluautoři jednoho vyšlého příspěvku, které první autor vůbec neinformoval, že je zařadil mezi autory a oni s tím nesouhlasili. Všechny autory jsme pozvali na redakční kruh, kde jsme si vyjasnili situaci a přijali sankční opatření. Okamžitě jsme zmíněný článek odstranili z webu a Web of Science jsme požádali o totéž. Hlavní autor příspěvku od nás dostal zákaz určitou dobu publikovat, ale od té doby u nás už nepublikoval,“ doplňuje Kratochvíl.
Jak zlepšit mladým vědcům orientaci v otázkách akademické etiky?
Vojtěch Čada z Katedry ekologie lesa Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze se s neetickým chováním setkal. Podle jeho slov se etice vědecké práce věnuje velmi málo pozornosti. Domnívá se, že se řeší pouze do očí bijící případy, jako je plagiátorství nebo fabulace dat, což každý, i začínající vědec, chápe jako prohřešek. Podle něj by se však mělo více debatovat i o jednání, které je takzvaně „na hraně“. Celý systém financování a hodnocení vědy může vědce tlačit k eticky problematickému chování. Čada vidí velký problém i v tom, že se dostatečně neprobírá to, co vědec zkoumá a jaké prostředky a metody k tomu používá, například poškození prostředí či pokusy na zvířatech.
Tomáš Foltýnek, prezident European Network for Academic Integrity z Mendelovy univerzity, si myslí, že klíčové pro vytvoření dobré akademické etiky jsou osvěta a vzdělávání (studentů i vyučujících) a z toho vyplývající vytváření kultury akademické integrity. Také většina dotázaných vědců se shoduje na tom, že by během začátku své kariéry uvítali nějaký kurz, jak správně publikovat. Měla by existovat i dostatečná podpora školitelů. Možná stojí za úvahu, že pokud je školitelů k dispozici více nebo pokud se začínající vědec pohybuje v kolektivu dalších vědců, má více vzorů a nejasnosti může dále diskutovat a rychleji se díky tomu orientovat v etických otázkách.
„Podle mě chybí dostatečná podpora školitelů pro předávání správné etické praxe. Ale nenechávala bych to pouze na školitelích, je potřeba, aby v rámci fakulty nebo univerzity fungovala stejná pravidla,“ myslí si Zuzana Kovalová. „Zavedla bych kurzy psaní článků, citování a vědecké etiky hlavně pro začínající doktorandy. Ve Francii musí doktorand nasbírat kromě kreditů za odborné předměty kredity i za tyto dovednosti,“ doplňuje Kovalová, která dělala svoji doktorskou práci i na francouzském institutu CentraleSupeléc.
Zdá se, že začínající vědci se snaží dodržovat všechny zásady akademické integrity. Možná by uvítali nějaký typ podpůrného programu na institucích, kde nic takového není. Zatím však mladí vědci spíše řeší nedostatek informací tím, že se obrátí na zkušenější kolegy. Na to, zda podobné zkušenosti mají také vědci v jiných oborech, se podíváme v některém z dalších článků.