Vědecké články na objednávku. Vydavatelům podvrhy stále protékají mezi prsty

I přes snahy jej vymýtit se tento fenomén stále objevuje. Jaké jsou nedávné případy?

Koncem roku 2020 objevila Laura Fisher, výkonná editorka Royal Society of Chemistry (RSC), podobnosti mezi přijatými články do časopisu RSC Advances. Články neměly stejné autory ani afiliace, ale některé grafy a popisky byly totožné. Začalo vyšetřování, kvůli kterému se nakonec stáhlo celkem 68 článků. Fisher totiž přišla na čínskou továrnu chrlící články pro ostatní světové autory.

Magazín Nature se pozastavuje nad tím, že vydavatel RSC své zjištění oznámil veřejně, což je překvapivé. Ostatní vydavatelé totiž podobné případy tají. Analýza časopisu Nature nicméně ukázala, že od loňského ledna stáhly i jiné časopisy nejméně 370 příspěvků, které „napsali“ autoři z čínských nemocnic. Poptávka po těchto podvodných publikacích je právě mezi čínskými lékaři, na které je vyvíjen tlak na publikování. To přímo ovlivňuje jejich kariéru a platové ohodnocení.

V evidenci, kterou k březnu 2021 vede Nature, je více než 1300 podezřelých publikací. Podle analýzy Nature pochází právě 26 % zachycených nesrovnalostí z továrny na články. Na stažení podvodných článků reagují i další časopisy nebo vydavatelé. Journal of Cellular Biochemistry, jehož vydavatelem je Wiley, začátkem tohoto roku oznámil, že v redakci vyšetřovali 137 a stáhli 23 článků, které obsahovaly manipulaci v obrázcích. Chris Graf, ředitel pro vědeckou integritu ve společnosti Wiley, říká: „V lednu jsme dokončili vyšetřování 73 článků. Celkem 55 z nich bylo staženo a u 11 jsme po autorech vyžadovali opravy.“

Továrny na články

Organizace nabízející prodej článků na míru se netýkají zdaleka jen Číny, nicméně právě zde je tento problém dlouho známý a poměrně rozšířený. Už v roce 2010 poukázal tým Sheng Yanga, vědce v oblasti managementu na čínské univerzitě ve Wu-chanu, na stránky nabízející sepsání vědeckého článku. O sedm let později byl odhalen skandál 107 článků z továren v časopise Tumor Biology. V tomto případě se čínské ministerstvo pro vědu a technologii vyjádřilo, že proti továrnám tvrdě zakročí. V únoru 2020 čínské ministerstvo všem výzkumným institucím, tedy i nemocnicím, doporučilo, aby nepřijímaly vědecké pracovníky na základě počtu článků v časopisech.

Jednou z možností, jak ověřit pravdivost článku, je ověřit surová data. To je zdlouhavé a posoudit to může jedině odborník. Nicméně články z továren mají charakteristický rukopis. Publikace se často pojí s autory s osobní nebo neinstitucionální e-mailovou adresou a také neposkytují hloubkový rozbor použitých metod a analýz.

Dalším nešvarem, spojeným s továrnami na články, je připisování fiktivních spoluautorů s propůjčeným životopisem nebo naopak vážených vědců. Například David Cox z prestižní laboratoře počítačových věd v Cambridge Massachusetts se náhodně našel jako spoluautor na článku s neznámými čínskými vědci. Cox si myslí, že za tím může stát snaha zvýšit si akademickou prestiž. Dokonce slyšel, že vědcům v Číně je nabídnuta finanční odměna za publikaci s prestižním západním vědcem. Články, kde je Cox uveden fiktivně jako spoluautor, byly vydavatelem Springer Nature staženy. Nicméně Cox si myslí, že nebyly dodrženy správné redakční postupy. Vydavatelé chtěli potvrdit autorství prostřednictvím e-mailu, přičemž doména e-mailu nepatřila instituci autora. To je podle Coxe jasné pochybení.

Specialisté na podezřelé články

Existují lidé, kteří se vyšetřováním vědeckých článků zabývají profesionálně. Například Elizabeth Bik, původně mikrobioložka, je expertkou na rozpoznávání zfalšovaných vědeckých článků. Články z továren totiž obsahují často i zfalšovaná data. Bik je jedinečná v tom, že svou práci prezentuje veřejně na Twitteru, kde učí také ostatní, jak rozpoznat duplikát. Její činnost vedla k více než 172 stažením a více než 300 doplňkovým opravám. Kvůli lovu podezřelých obrázků odešla z pozice vědecké ředitelky biomedicínské firmy a v současné chvíli je specialistkou na podezřelé články na plný úvazek.

Nechcete investovat do čínské továrny? Umělá inteligence postačí

Dalším rozmáhajícím se problémem jsou články generované umělou inteligencí. Již v roce 2005 trojice studentů z MIT vytvořila software SCIgen pro psaní vědeckých článků. Důvodem byla pouhá recese při zjištění, že to jde a že je možné publikovat s náhodnými nadpisy, texty a obrázky. V roce 2012 však našel počítačový vědec Cyril Labbé 85 článků generovaných softwarem SCIgen, publikovaných na konferencích Electrical and Electronic Engineers (IEEE). Labbé jako odpověď na tuto kauzu zprovoznil webovou stránku, kde je možné nechat publikace zkontrolovat.

Od loňského roku našli Labbé se svým kolegou, počítačovým vědcem Guilaumem Cabanacem, dalších 20 takových článků. Svá zjištění publikuje Cabanac na svém Twitteru nebo na stránce „Problematic Paper Screener“. Většina z nejnovějších článků měla autora z Číny (64 %) anebo z Indie (22 %). I když je možné, že autoři o svém umístění na článku neměli tušení, spíše se jedná o snahu, jak vylepšit životopis.

Cabanac také kritizuje přístup, jakým se vydavatelé staví ke stažení těchto článků. Většinou se tak děje tiše a bez větších upozornění. Jak je možné, že jsou takové články vůbec přijímány? Například vydavatel IOP Publishing sice stáhl 10 článků, protože existovaly jasné důkazy, že byly generovány počítačem, ale nebyly identifikovány recenzním řízením před konferencí. Podle Labbého je existence těchto příspěvků produktem kultury „publikuj nebo zhyň“. A tak si bohužel stále nacházejí cestu přinejmenším do konferenčních sborníků.