Pochybné výzkumné praktiky? Sebe-citace editorů i nezasloužené autorství

Podle nedávno zveřejněné studie zaměřující se na praxi editorů je hlavním problémem sebe-publikace a propastný rozdíl v zastoupení žen a mužů na vedoucích postech jednotlivých periodik.a

Místo v redakční radě jako nástroj sebe-publikace

Výsledky výzkumu byly prezentovány na základě údajů rozsáhlé databáze, kterou sestavil pětičlenný tým prostřednictvím souboru dat nizozemského akademického nakladatelství Elsevier. Autoři studie dále využili program genderiz.io, jenž na základě vlastní databáze obsahující 114 milionů křestních jmen dokázal určit „s vysokou mírou přesnosti“ pohlaví zkoumaného vzorku vědců, v kombinaci se souborem dat Microsoft Academic Graph k určení publikačních záznamů těchto vědců. Ve výsledku tak v sestavené databázi bylo analyzováno 168 000 publikací z 15 oborů v časovém rozmezí 50 let. Co do počtu autorů datový soubor obsáhl 20 000 editorů a 1600 šéfredaktorů.

Spoluautorka studie Bedoor AlShebli, datová vědkyně z New York University Abú Dhabi (NYUAD), a její kolegové v závěrech zmíněné empirické studie uvádějí, že čtvrtina všech editorů publikovala alespoň 10 % svých článků v časopisech, v nichž působili. U některých ale byla tato míra ještě vyšší: 12 % editorů publikovalo alespoň pětinu a 6 % alespoň třetinu svých článků v časopisech, které editují. Malý počet editorů publikoval ve vlastních časopisech až dvě třetiny své práce. Přestože nebyl zjištěn žádný významný rozdíl v míře vlastního publikování mezi editory-muži a editorkami-ženami, nárůst míry publikování vlastní práce, který se vystupňoval bezprostředně po nástupu do vedoucí pozice, byl vyšší u mužů než u žen.

Editoři s extrémní mírou sebe-publikace

Samotná kapitola výzkumu je pak věnována anonymně uvedeným 15 autorům, kteří publikovali ve svých časopisech nejvyšší procento vlastních článků. V této skupině je mimo jiné jedna žena a šest šéfredaktorů. Přestože je zmíněný vzorek nepočetný, tři autoři (které výzkumníci příhodně nazývají „editoři s nejextrémnější mírou sebe-publikace“) publikovali 72 %, 66 % a 65 % svých prací v časopisech, které každý z nich editoval.

„Tyto případy ukazují, že i když editor publikuje tři čtvrtiny své celoživotní produkce ve svém vlastním časopise, může pokračovat ve své funkci po několik desetiletí,“ vyvozují z údaje závěr Bedoor AlShebli a Talal Rahwan, docent z Courant Institute of Mathematical Sciences na NYUAD.

Další problém? „Gender-gap“

„Kromě problému sebe-publikace na vedoucích postech vědeckých periodik jsme v naší studii došli i k dalšímu závěru, který poukazuje na ,gender-gap´ u zmíněných pozic. Ženy byly v redakčních radách vědeckých časopisů v posledních padesáti letech zastoupeny nedostatečně, a to téměř ve všech oborech. Jedinou výjimkou byla sociologie. Přestože jsme tento údaj predikovali, markantní rozdíl nás zaskočil. Celkově jsou ženy ve vědě zastoupeny 26 %, pouze 14 % zastává funkci editora a jen 8 % šéfredaktora,“ zmiňuje spoluautorka studie Bedoor AlShebli.

Podle údajů studie se tak jedná o pokles oproti roku 2017, ve kterém bylo zastoupení žen ve vědě 35 %, jen o něco více než polovina (18 %) zastávala editorskou funkci a na šéfredaktorské pozici byly ženy zastoupeny 12 %.

Molly King, socioložka ze Santa Clara University, v této souvislosti zmiňuje postup, jak zvýšit diverzitu –⁠ pozice by se udělovaly losem ze skupiny uchazečů, kteří splňují stanovená kritéria. Další přístup zmiňuje i šéfredaktorka Learned Publishing Laura Dormer. Ta navrhuje, aby časopisy do správních rad přijímaly více začínajících výzkumných pracovníků kvůli tomu, že tito vědci bývají jako skupina rozmanitější. „Jednak to bude přínosné pro jejich vlastní kariérní rozvoj, jednak tento postup bude prospěšný pro časopis z hlediska rozšíření záběru,“ říká.

Za pozitivní vývoj lze podle studie označit zastoupení žen na daných pozicích v sociologii. V období 1980–2010⁠ v tomto společenskovědním oboru převyšovalo procento editorek procento vědkyň. V roce 2000 editovaly ženy více než 60 % sociologických časopisů, zatímco jejich podíl v oboru se blížil 55 %. O deset let později podíl editorek klesl přibližně o 10 procentních bodů, zatímco ve stejném období ženy obsadily přibližně 63 % profesorských míst v sociologii.

Předmětem šetření výzkumu byla i délka působení na pozici editora/editorky. Zatímco se muži-editoři na zmíněném postu průměrně udrželi 5,3 roku, působení žen bylo přibližně o rok kratší. V oborech, jako je matematika, filozofie, ekonomie a obchod, vydrží muži-editoři v průměru dokonce více než šest let.

Problémem je i nezasloužené autorství

Kromě zmíněného problému sebe-publikace editorů a genderové nerovnosti objevil nedávno provedený Mezinárodní průzkum integrity výzkumu (IRIS) další negativní vzorec chování autorů. Na 47 000 akademických pracovníků z Evropy a Spojených států se zúčastnilo zmíněného šetření, jež se zaměřovalo na „pochybné výzkumné praktiky“, jako je nedostatečné vzájemné hodnocení, záměrné neoznámení rozporuplných zjištění, nedostatečný dohled nad mladšími kolegy, provádění výzkumu bez etického schválení a nevhodné (či právě přesněji) nezasloužené autorství, tedy uvádění autorů či spoluautorů, kteří se na práci dostatečně nepodíleli.

Právě poslední zmíněný problém respondenti –⁠ akademičtí pracovníci –⁠ označili za nejčastější. Až 70 % výzkumných pracovníků působících v Evropě uvedlo, že v posledních třech letech pracovali na projektech, v nichž byli spolu s nimi uvedeni i autoři, kteří se ale na práci dostatečně nepodíleli. Hlavní autor studie IRIS Nick Allum upozorňuje na problém v této oblasti, kterým je absence standardizované definice a konsenzu o tom, co přesně představuje „adekvátně rozsáhlý“ či „přijatelný“ příspěvek autora v dané studii. Jedním z hlavních možných důvodů udělení nezaslouženého autorství, kterého se velká část vědců v poslední době obává, může být právě tzv. darované autorství –⁠ uvedení „nezaslouženého“ autora je v tomto případě formou protislužby nebo odměny.