Nepotřebujeme miliardu za rok. Ale pár milionů přesně teď, říká koordinátor akademického výzkumu koronaviru

Jan Konvalinka popisuje závod s časem, který běží peloton našich vědců dobrovolníků. Proč si musíme vážit lidí, o které by stály všechny světové univerzity? Proč současnost připomíná rok 1989 nebo povodně 2002? Proč je důležité znát data o promořenosti obyvatel a jak budeme postupovat dál?

Minimálně 15 institucí, ať už jde o akademické ústavy nebo vysoké školy, dnes pomáhá v boji s koronavirem. Jak to všechno vzniklo?

Celá iniciativa vznikla zezdola, od lidí. Jako akademická pracoviště, která umějí pracovat s metodami potřebnými pro testování, můžeme přispět právě při něm. Umíme expertízu, máme lidi, máme přístroje. Proto jsme se vládě sami nabídli. Naši kolegové šijí roušky, jiní vyrábějí dezinfekci a my, molekulární biologové a biochemici, umíme testovat viry. Můžeme analyzovat až 5 000 vzorků denně.

Mnoho pracovišť se samozřejmě také věnuje výzkumu...

Můj domovský Ústav organické chemie a biochemie intenzivně pracuje na vývoji alternativních metod testování, které by nahradily komerční testovací sady. Dnes nejsou k dispozici, protože většina evropských států zakazuje jejich vývoz. Nárůst spotřeby je astronomický a složky pro jejich výrobu po celém světě docházejí. Musíme vyvíjet svoje vlastní metody pro detekci viru. Kolegové na VŠCHT pod vedením docentky Michaely Rumlové klonují a připravují enzymy, které na to potřebujeme. Profesor Radek Zbořil z Palackého univerzity v Olomouci nám dodal svoje skvělé magnetické nanočástice. A tak dále, je to takový „hackathon“, díky spolupráci řady ústavů i jednotlivců jsme společně už vyvinuli metody, které nám umožní virus testovat. Máme metodu na izolaci virové RNA, což je první krok v testování. A jedná se o „nejužší“ místo, protože tyto kity už docházejí. Už dnes rozesíláme na kliniky a do fakultních nemocnic stovky a tisíce souprav, které v ústavu sami připravujeme.

První polovina testu na koronavirus je tedy ošetřena z českých zdrojů. Zmiňoval jste, že další kolegové pracují na druhé části testu, tedy na výrobě enzymů, které detekují vir. Směřujeme k úplné nezávislosti na dodávkách ze zahraničí?

Ano, to je jedna věc... Ale na problémy narážíme na každém kroku. Další velký problém totiž jsou odběrové soustavy. Odběr vzorku se provádí malou štětičkou, která se vkládá hluboko do nosu. I mně to dělali a není to příliš příjemné. Ale nejsou štětičky a nejsou odběrové nádobky. A žádanka je papírová místo toho, aby byla elektronická. Kolegové v Olomouci už ale pracují na informačním systému, který by umožnil zadávání elektronicky bez papíru, aby celý proces byl rychlejší. A zoufale sháníme výrobce oněch štětiček a zkumavek, které by nahradily ty dovozové.

Když ČVUT vymyslelo respirátory z 3D tiskáren, tak se okamžitě ozvaly firmy, že jsou schopny je vyrábět pouze za výrobní náklady. Máte i vy nějakou podobnou zkušenost?

Máme spojení na několik českých firem a máme spoustu výrobců, kteří nám nabízejí svoje komerční kity. Ale tam se obávám, že zásoby brzy dojdou. Máme spojení na dodavatele na Taiwanu, v Jižní Koreji a v Izraeli, kteří by mohli pomoci... Klobouk dolů před úsilím kolegů na ČVUT. Jen chci poznamenat, že vývoj diagnostického kitu na identifikaci smrtelné choroby je řádově těžší úkol. Nejde o to jen ho vyrobit, musí se také otestovat a validovat. Nesmíme dělat chyby, jsme s citlivostí tak daleko, že ve vzorku vidíme10 jednotlivých virů. A to je extrémně vysoká citlivost.

Za běžných podmínek by práce na těchto diagnostických metodách trvala roky. Vy na to máte týdny. To od všech vyžaduje obrovské nasazení...

Musím říct, že je ohromné pozorovat nadšenou a dobrovolnou spolupráci spousty lidí. Já jsem něco takového naposledy zažil v roce 1989 při revoluci a možná snad při povodních v roce 2002. Snaha všechno sdílet a pomoct společné věci je fascinující.

Zeptám se i na praktickou stránku. Kdo to všechno vědeckým institucím zaplatí?

V tuto chvíli to platí ze svého a všechno testování, které probíhá, dělají zdarma. Institucím, které to dělají jako součást nemocnic, to myslím už začíná platit VZP. Ale akademické ústavy to dělají zcela zdarma. Právě proto byl tak důležitý velkorysý dar 7 miliónů od IOCB Tech, dceřiné společnosti ÚOCHB, který moc pomohl. A nadace Experientia manželů Dvořákových vložila 1 milion korun. Čili už jsou tady soukromí dárci a já doufám, že takových bude víc. A že také přispěchá stát. Vím, že i Technologická agentura ČR velmi pružně vložila peníze do projektů, které se týkají Covidu-19, a zdá se, že ty peníze přijdou velmi rychle a nebyrokraticky. A to je přesně to, co potřebujeme. My totiž nepotřebujeme miliardu za rok. My potřebujeme pár milionů přesně teď.

Mluví se o plošném testování, které by se mělo spustit na statisticky vybraném vzorku obyvatel v Praze a v Litovli. Má se vyjasnit, jak je populace novým typem koronaviru promořena. Je to dobrá varianta?

Tohle navrhuje řada lidí už nejméně 10 dní. My nutně potřebujeme znát informace o promořenosti populace, protože my vůbec netušíme, jak velká je. Existují odhady kolegů z londýnské univerzity Imperial College, které říkají, že promořenost je hluboko pod procento. Ale jsou odhady z Oxfordu, že v Británii to je to 30 až 40 procent. My ale nemáme žádná data. Problém je, že pro toto plošné testování nám neposlouží metoda testování na virus. My potřebujeme vyvinout metodu na testování protilátek.

Protilátky se v organismu objeví ve chvíli, kdy člověk onemocnění už prodělal i v lehčí formě, či dokonce bez příznaků. Dají se pro to využít často diskutované čínské rychlotesty, které analyzují právě protilátky?

Museli bychom to ověřit, nevím, jak jsou spolehlivé. Zatím jsem je nedostal do ruky.V tomhle případě je ale výhodou, že nepotřebujeme 100% spolehlivost. Jistá chybovost by tady vlastně nevadila, protože nejde o diagnostiku, ale byla by to epidemiologická studie, ze které bychom věděli, kolik procent populace se už s tím virem setkalo. Pokud je to totiž třeba 40 % a kolegové v Oxfordu mají pravdu, pak další karanténa skoro ztrácí smysl. Ale pokud je to 0,4 %, tak samozřejmě musíme pokračovat.

Současné omezení pohybu výrazně přispělo k omezení nákazy v České republice. Co bychom ale měli dělat dál?

Myslím, že to formuloval už i pan profesor Prymula: teď jsme dupli na brzdu. A bylo to v danou chvíli pravděpodobně správné rozhodnutí. Díky tomu jsme se vyhnuli přímé srážce, takže ve srovnání s Itálií, Francií, Španělskem počet nakažených přibývá velmi pomalu. Nemocnice to zatím zvládají velmi dobře. A vy to teď říkáte velmi přesně: teď je třeba říct, co dál.

Jednou variantou je, že mezitím 30 procent z nás tu chorobu prodělalo a můžeme karanténu uvolnit. Můžeme začít normálně žít a velmi pečlivě chránit nemocnice a domovy seniorů. Anebo je promořenost mnohem menší, a je třeba nasadit chytrou karanténu. To znamená velmi přísně sledovat nositele viru, ty izolovat stejně jako jejich příbuzné a všechny, kteří se s nimi setkali. A zase chránit nemocnice a starší lidi. Současně se musíme modlit, aby zafungoval lék remdesivir, jehož klinické zkoušky teď mají vrcholit. Když totiž budeme mít lék, může to zjednodušit karanténu. Ta je tady zejména proto, abychom nezpůsobili kolaps zdravotnického systému tím, že několik tisíc lidí bude na plicních ventilacích. A pak samozřejmě čekat na očkovací vakcínu proti novému typu koronaviru.

Je pro vás vědce příjemné, že se vám naslouchá? Že se vaším prostřednictvím hledá cesta, jak se s novým typem koronaviru vypořádat?

Neřekl bych, že je to příjemné… Na druhou stranu jsem napsal: „Mějte rádi svého virologa, může vám zachránit život.“ Lidé si snad konečně uvědomí, že odborníci, kteří něčemu rozumějí a něco umí, jsou velmi užiteční. Že tady máme lidi, kteří by se uživili na Stanfordu, v Heidelbergu nebo Oxfordu. A jsou tady v Praze, Brně, Olomouci ve svých ústavech Akademie věd, a když jde do tuhého, tak jsou ochotni a připraveni nasadit své špičkové znalosti, dovednosti a svůj talent do služeb lidí. Zní to možná pateticky, ale je to tak. Ti lidé, kteří narychlo, přes noc a o víkendu vyvíjejí nové metody, by mohli dělat profesory na špičkových amerických univerzitách. Ale dělají nám tuhle službu. Já myslím, že bychom jim měli být vděční.