<p><strong>Tomáš Cihlář příští rok oslaví třicetileté výročí působení v americké firmě Gilead Sciences, kde vyvíjí léky na HIV, ebolu, covid-19 a další virové infekce.</strong></p>
<h5><strong>Jaký je Váš vědecký sen?</strong></h5>
<p>Přál bych si, abychom zjistili, jak úplně vyléčit infekci HIV. Když se v současné době do nějakého konkrétního výzkumu, třeba vývoje vakcíny nebo antivirotika, zapojí dostatek lidí a investujeme do něj dostatek finančních prostředků, tak se výzvu obvykle vyřešit podaří. U HIV jsme ale zatím navzdory enormnímu úsilí nepřišli na to, jak se viru v těle zbavit.</p>
<h5><strong>Tušíte, kudy by mohla vést cesta k cíli?</strong></h5>
<p>Je to velmi komplikovaný problém, který ještě nejsme schopni vyřešit. Nevím, jestli se podaří dojít k cíli během mého života, ale zůstávám optimistou. Budeme muset udělat v základním výzkumu nějaký zásadní objev v oblasti genetické či imunologické léčby a přijít s novými technologiemi, aby to bylo možné.</p>
<p><img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Tomas_Bellon_UOCHB_AV_CR_Tomas_Cihlar_Motivuje_me_vedomi_ze_mohu_ovlivnit_zivoty_lidi_bed13ecb75/Tomas-Bellon-UOCHB-AV-CR-Tomas-Cihlar-Motivuje-me-vedomi-ze-mohu-ovlivnit-zivoty-lidi.jpg" alt="Tomáš Belloň/ÚOCHB AV ČR: Tomáš Cihlář: Motivuje mě vědomí, že mohu ovlivnit životy lidí"/></p>
<h5><strong>Možná se to podaří Vám a Vašemu týmu v americké firmě Gilead Sciences, kde již téměř 30 let působíte. Co je Vaší největší vědeckou motivací?</strong></h5>
<p>Vědomí, že to, na čem pracujeme, může ovlivnit životy konkrétních lidi v těžkých situacích. Za naším výzkumem se vždycky snažíme vidět konkrétní osudy jednotlivců, protože emoce spojené s těmito příběhy mě i náš tým velmi inspirují.</p>
<h5><strong>Znáte nějaké konkrétní příběhy lidí, kterým Vaše léky pomohly?</strong></h5>
<p>Hodně mě zasáhly dva případy z doby epidemie eboly v západní Africe. Tou dobou jsme už pracovali na Remdesiviru, který přišel na konci epidemie do klinické fáze testování. Jednou z nakažených byla skotská zdravotní sestra, která byla převezena z Afriky do Británie. Léčba byla sice zprvu úspěšná, po nějaké době se ale virus reaktivoval v centrálním nervovém systému a žádné léky nezabíraly. Její ošetřující lékař nás požádal o Remdesivir a pacientka se po 14 dnech jeho užívání uzdravila. O měsíc později pomohl lék novorozené holčičce, která se nakazila ebolou od své infikované matky. Do té doby byla ebola u novorozenců stoprocentně smrtelná, ale holčička se stala se prvním novorozencem, který infekci přežil.</p>
<h3><strong>Cesta k virologii</strong></h3>
<h5><strong>Proč jste se stal chemikem a virologem?</strong></h5>
<p>Když jsme ke konci studia na gymnáziu v Chomutově začali probírat pokročilou chemii, tak mi došlo, že chemické reakce se neodehrávají jenom v laboratorní zkumavce, ale všude kolem nás i v nás. A jejich tajemství mi připadalo atraktivní.</p>
<h5><strong>Na Vysokou školu chemicko-technologickou jste tedy šel s jasnou ambicí stát se vědcem?</strong></h5>
<p>Tak to vím přesně, že ne. Studoval jsem obor nazvaný Kvasná chemie a bioinženýrství a nejdůležitější předměty byly výroba piva a vína. Jednalo se o dvě tradiční „biotechnologie“, a mně to tehdy připadalo romantické, zčásti snad i díky Hrabalovým knihám, které jsem v té době četl.</p>
<h5><strong>Jak jste se tedy od vinařství a pivovarnictví dostal k lidem okolo profesora Antonína Holého a k vývoji antivirotik?</strong></h5>
<p>Když jsem na konci studia stál před výzvou v podobě diplomové práce, nebyl jsem moc zapálený vědec. Můj tehdejší školitel mě ale poslal na konzultaci do Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, do laboratoře Ivana Rosenberga, blízkého spolupracovníka profesora Holého, kde měli přístroje, které jsem potřeboval. Oslovilo mě, že zdejší výzkum měl jasný cíl: vývoj nových léčiv. To mi od začátku přišlo velmi smysluplné.</p>
<h5><strong>Nakonec Vás to zaujalo natolik, že jste v roce 1994 vycestoval na postdoktorskou stáž do americké firmy Gilead Sciences. Jak vzpomínáte na Vaše začátky v USA?</strong></h5>
<p>Byly těžké. Do Států jsme tehdy přišli jako mladá rodina s roční dcerou, téměř nikoho jsme tam neznali a o pár let později se nám narodila ještě dvojčata. Moje manželka je ale neuvěřitelně schopná, takže hlavně díky ní jsme rodinu dokázali zabezpečit i s minimálními prostředky, což bylo na začátku naprosto nezbytné. Já jsem v té době trávil hodně času prací v laboratoři.</p>
<h5><strong>Prostředí ve firmě pro Vás bylo očividně velmi inspirativní, protože v ní navzdory původnímu plánu vrátit se zpět do Česka pracujete dodnes.</strong></h5>
<p>I když skupina profesora Holého dělala aplikovanou vědu, tak tým v Gilead Sciences bezprostředně vyvíjel opravdové léky pro pacienty s těžkými chorobami. Po několika letech práce v Gileadu jsem začal cítit, že směr firmy je natolik jasný, že můžeme významně přispět k inovaci léčby těžkých virových onemocnění. To se ostatně také několikrát potvrdilo.</p>
<h5><strong>Takže ani po 30 letech působení v jedné firmě nemáte ambici se posunout někam dál?</strong></h5>
<p>Dodnes si myslím, že Gilead Sciences je to nejlepší místo, kde můžete být, pokud se chcete věnovat vývoji nových léčiv účinných proti virovým onemocněním. Firma se za dobu, co v ní pracuji, velmi proměnila, stejně jako rozsah mé práce v ní. V době mých začátků měla 300 zaměstnanců a fungovala úplně jinak než dnes se 17 000 zaměstnanci. Stále mám možnost učit se nové věci a přemýšlet nad tím, jak dělat cílenou vědu co nejefektivněji.</p>
<h5><strong>Kromě toho, že se měnily podmínky kolem Vás, tak se také měnila Vaše pozice ve firmě. Dnes jste jejím viceprezidentem a vedete tým stovky vědců ve virologickém oddělení.</strong></h5>
<p>Dnes zastávám spíš manažerskou funkci a nemám možnost se aktivně podílet na experimentech, nicméně pořád musím mít přehled o tom, co se děje v první linii vědy. Je to nezbytné, abychom mohli nové poznatky aplikovat a aby firma zůstala konkurenceschopná. Musíme rozumět tomu, kam naše projekty směřují a jestli strategie pokrývá nejnovější technologie a platformy. Společně s mými kolegy ve vedení výzkumu rozhoduji o tom, jaké projekty posuneme dopředu, jaké upozadíme a v jaké míře budou spolupracovat jednotlivé výzkumné týmy.</p>
<h3><strong>Věda není o jednotlivci</strong></h3>
<h5><strong>Co děláte, když zrovna nepracujete?</strong></h5>
<p>Času na odpočinek moc není. Rád ale cestuji a čtu knihy. Také chci rozumět změnám v současné společnosti, ať už je přinesl covid nebo nové politické události. A občas také nedělám vůbec nic. To mě teď asi baví úplně nejvíc.</p>
<h5><strong>Jaký je Váš klíč k úspěchu ve vědeckém světě?</strong></h5>
<p>Na začátku mé kariéry jsem velice rychle pochopil, že věda není o jednotlivci, ale je to týmová záležitost, a to na čem by vám mělo nejvíce záležet, je společný výstup, ne vaše osobní sláva nebo ambice. Náš výzkum je velmi multidisciplinární, takže je důležité, aby všichni táhli za jeden provaz a postavili osobní ambice na druhou kolej.</p>
<h5><strong>Důležitá je nejenom vzájemná spolupráce uvnitř firmy, ale také mezi institucemi. V čem spočívá spolupráce Gilead Sciences s Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR?</strong></h5>
<p>Tradice vzájemné spolupráce je dlouhá a silná a trvá už od počátku 90. let. Veliký posun nastal v roce 2006, kdy v pražských Dejvicích vzniklo vědecké centrum Gilead Sciences, v rámci kterého v pětiletých cyklech spolupracujeme na různých projektech, třeba na vývoji konkrétních molekul. Některé z nich byly dokonce vybrány do klinického vývoje k léčbě různých onemocnění. Jedna z molekul je aktuálně už v klinických zkouškách na léčbu HIV. Jsem také členem vědecké rady Národního institutu virologie a bakteriologie. Tento virtuální ústav, který sdružuje mnoho prestižních pracovišť, je koordinovaný právě z Ústavu organické chemie a biochemie.</p>
<h5><strong>Národní institut virologie a bakteriologie vznikl v reakci na nedávnou pandemii covid-19. Máte obavu z dalších virových epidemií?</strong></h5>
<p>Jsem si jistý, že v budoucnu nějaká další epidemie přijde. Ale abych byl upřímný, tak mě to neznepokojuje tolik, jako politická nestabilita dnešního světa. Ta je v řadě zemí velice kritická a děsí mě, jak se mnohé extrémní názory čím dál tím víc radikalizují.</p>
<h5><strong>Co byste si přál v nepracovním životě?</strong></h5>
<p>Přál bych si, aby se i nadále dobře dařilo mojí rodině. Naše tři děti vkročily do dospělého života a snaží se najít si v něm své místo. Doufám, že se jim to podaří a zůstaneme spolu v blízkém kontaktu i dál a budeme fungovat jako rodina, na které každému z nás záleží navzdory tomu, že teď všichni tři žijí na opačné straně Ameriky.</p>
<h5><strong>Vydalo se některé z Vašich dětí za vědeckou kariérou?</strong></h5>
<p>Nevydalo. Zatím jsme se ale nedostali k tomu, abychom si popovídali, jestli je to tím, že jsem je dostatečně neinspiroval, nebo si naopak kvůli mému příkladu řekly, že věda není to, co by je v životě lákalo. Jsem si ale jistý, že si své místo v životě najdou.</p>


Tomáš Cihlář: Motivuje mě vědomí, že mohu ovlivnit životy lidí

<p><strong>S redaktorkou portálu Vědavýzkum.cz si povídaly nejenom o předávání myšlenek veřejnosti a studentům, ale i o budoucnosti genetiky a strachu z neznáma, který je spojen s objevováním.</strong></p>
<h5><strong>V roce 2016 jste opustila forenzně genetickou laboratoř, ve které jste strávila 14 let. Nechybí vám ta práce?</strong></h5>
<p>Nechybí, protože v naprosté většině šlo o rutinní úkony. Ráda se pohybuji ve volném myšlenkovém prostoru, takže se mi stýská po případech jako zdroji zajímavých myšlenek a situací, do kterých jsem mohla pronikat. V době, kdy jsem začínala, pro mě bylo všechno nové a zajímavé, ale s přibývajícími roky se zajímavých podnětů objevovalo méně a méně.</p>
<h5><strong>Nyní se věnujete popularizaci biologie a forenzní genetiky. Kdy jste dospěla do bodu, ve kterém jste si řekla, že už víte dost na to, abyste mohla s čistým svědomím začít popularizovat svůj obor?</strong></h5>
<p>Nikdy nevíte dost. Myslím, že mohu poctivě říct, že za celou dobu, co forenzní genetiku a biologii přednáším a popularizuji, jsem se nikdy nesnažila tvářit jako někdo, kdo ví všechno. Znám hodně lidí, kteří jsou v řadě aspektů oboru lepší než já. Co ale jde mně, je práce s myšlenkou a jejím sdělováním. Popularizace je jiná disciplína než experimentální věda a vyžaduje odlišné kvality a dovednosti. Stejně jako pedagogika. Dobrý učitel není ten, kdo ví ze svého oboru nejvíc, ale ten, kdo zná dost na to, aby byl schopen vytáhnout zajímavé myšlenky a principy a srozumitelnou formou je předávat dále. Popularizaci vnímám jako zvláštní formu pedagogiky, při které se snažíte, aby si lidé neuvědomovali, že se něco učí.</p>
<h5><strong>Reálnou praxi jste opustila už před 8 lety. Neujíždí Vám po odborné stránce vlak?</strong></h5>
<p>Snažím se ho stíhat. S reálným provozem forenzních laboratoří jsem stále v kontaktu při jejich akreditaci, a také při práci na grantových projektech. Když z nějakého oboru odejdete, tak nejprve přestanete být schopni řešit věc na provozní úrovni, například ovládat moderní přístroje. V druhém sledu se přestanete zaměřovat na detaily, ale vnímáte obor jako celek a sledujete novinky, které přicházejí, ale už na obecnější rovině. Máte na obor širší pohled a s nadhledem můžete víc pozorovat, co a jak a s čím souvisí. Snažím se být pro studenty dobrý průvodce, který jim ukáže základní a hezké věci a zajímavosti, což si myslím, že je smysl výuky.</p>
<p><img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_Halina_Simkova_Popularizace_je_jina_disciplina_nez_veda_dd6518d1e9/Vedavyzkum-Halina-Simkova-Popularizace-je-jina-disciplina-nez-veda.jpg" alt="Vědavýzkum: Halina Šimková: Popularizace je jiná disciplína než věda"/></p>
<h5><strong>Nabízíte tedy studentům pohled na obor v celé jeho šíři?</strong></h5>
<p>Ano, aby si pak každý mohl vybrat, co je mu blízké. Dnes jsme dost zapadlí ve studijních programech a škatulkách. Potřebovali bychom modulové studium tak, aby si každý sám přirozeně tvořil svojí kompetenci. Můžete se vydat po technické a věcné stránce oboru a vědět, co a jak sekvenovat, anebo se na obor dívat z širší perspektivy a přemýšlet, co, kdy a kam nás může posunout. Dnešní absolventi jsou často experti jen v jedné oblasti a chybí jim mezioborový přesah. Nepotřebujeme 10 stejných biochemiků, ale lidi, kteří budu mít svůj unikátní set schopností.</p>
<h5><strong>Vy sama jste dobrým příkladem člověka, který jde po své jedinečné karierní cestě.</strong></h5>
<p>Vždy jsem to tak měla. To, že mi něco připadá zajímavé, je pro mě dostatečným důvodem se věci věnovat a nepřemýšlet nad tím, zda se to hodí ke zbytku toho, co umím. Do určité míry je jedno, co sbíráte za dovednosti, protože všechny nabyté zkušenosti se vám mohou někdy hodit.</p>
<h5><strong>Jsme nyní na vrcholu sil genetiky?</strong></h5>
<p>Genetika, včetně té forenzní, se přiblížila určité hranici. Už víme, že velkou část informací, které nás zajímají, si přímo v sekvenci DNA nepřečteme. Některé samozřejmě ano – příkladem jsou třeba jednodušší znaky, jako je krevní skupina nebo onemocnění způsobená vadou jediného genu, třeba cystická fibróza. Většina znaků je ale podmíněná složitěji. Ačkoliv při hledání predispozic k onemocněním nebo při forenzní predikci stále nacházíme další souvislosti mezi sekvencí DNA a výskytem určitých znaků, tak je stále jasnější, že významnou roli hraje i řada dalších faktorů a že se znak rozvine jenom v určitém kontextu. Dalším logickým krokem je proto rozvoj studia epigenomu, tedy toho, jak se samotné čtení genetického kódu vypíná, zapíná a reguluje.</p>
<h5><strong>V jakých forenzních oborech vidíte budoucnost?</strong></h5>
<p>Obrovský potenciál je určitě ve forenzní mikrobiologii. Tělo, které na začátku vzniká z oplozeného vajíčka, je totiž jenom jakýsi dům či spíše město, ve kterém bydlí náš mikrobiom. Nemá smysl dívat se na město samotné a zabývat se tím, jak v něm jezdí nebo nejezdí tramvaje a kdy a kde se svítí, a přitom opomíjet existenci a chování jeho obyvatel. Většina informací o městě zkrátka není napsaná v jeho stavebních plánech, ale v „hlavách“ jeho obyvatel. A právě jejich studium, tedy studium mikroorganismů, otevírá úplně nové možnosti i ve forenzní vědě. S tímto vědomím budeme zřejmě schopni třeba nalézt stopy kontaktu mezi pachatelem a obětí i dlouhé týdny či měsíce po tom, co k němu došlo, nebo třeba po mnoha desítkách týdnů potvrdit, že na určitém místě leželo mrtvé tělo.</p>
<h5><strong>Člověk díky moderním metodám molekulární biologie umí spoustu věcí. Nejen v biologii, ale i v mnoha dalších oborech narážíme na morální a etické hranice. Měli bychom přemýšlet nad tím, co můžeme díky našim znalostem způsobit?</strong></h5>
<p>Přemýšlet bychom nad tím rozhodně měli, ale dovolím si být skeptická: neumím si totiž představit, že bychom se jako lidstvo do posledního jedince shodli na tom, že určité hranice nepřekročíme. Na takový dobrovolný celibát nikdy nepřistoupí všichni, vždy tu budou lidé i celá uskupení lidí, pro které bude touha objevovat, „dokázat to“, získat moc, kontrolu nad ostatními, peníze a cokoli dalšího s tím spojeného, nad všechna etická pravidla.</p>
<p><img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_Halina_Simkova_Popularizace_je_jina_disciplina_nez_veda_2_a5beeaf2a3/Vedavyzkum-Halina-Simkova-Popularizace-je-jina-disciplina-nez-veda-2.jpg" alt="Vědavýzkum: Halina Šimková: Popularizace je jiná disciplína než věda"/></p>
<h5><strong>Co s tím? Překročíme časem všechny myslitelné hranice?</strong></h5>
<p>Budeme různé hranice postupně testovat, často překračovat a vždycky, když někam uděláme krok, přinese to nevyhnutelně určité následky. Právo a etika neumí řešit otázky dopředu a přemýšlet nad problémy, o kterých ještě nevíme. Nejprve tedy musí přijít krok do neznáma, kde si rozsvítíme a podíváme se, kde to vlastně jsme. A až se v novém prostoru zorientujeme, tak si stanovíme pravidla, jak se v něm chovat. Ve forenzní genetice je teď například celosvětově velkým tématem tzv. familial searching neboli dohledávání pachatelů prostřednictvím vzorků jejich příbuzných v databázích. Technicky je to úžasný nástroj – díky pokročilé celogenomové analýze a matematickým modelům vycházejícím ze znalosti principů dědičnosti můžete osobu identifikovat třeba přes dva tři vzdálené bratrance, jejichž profily jsou v nějaké dostupné databázi. Vyvstává ale etická otázka: smí se to? Kdy a za jakých podmínek? Je potřeba souhlas dotyčných osob, nebo má převážit veřejný zájem? Je to nový prostor a nastavit v něm etické mantinely bude úkolem práva, nikoli genetiky.</p>
<h5><strong>Děsí nás tedy spíše strach z takovýchto neznámých prostorů?</strong></h5>
<p>Ano, protože si hned představujeme strašlivé bubáky, kteří tam určitě číhají. Na druhou stranu často klidě hazardujeme v rámci známého světa a moc se nad tím nepozastavujeme. Uvedu příklad: Téměř všichni máme nějakou zkušenost s alkoholem, spousta z nás ho běžně konzumuje, a to i když víme, že má na náš život a zdraví prokazatelně mnohem horší účinky než například LSD. Nad masivní spotřebou alkoholu, která je u nás etablovaná a vyvolává veliké množství závislostí, se až na odborníky téměř nikdo nepozastavuje. Naproti tomu LSD si v sámošce nekoupíte a jeho uživatelů je minimum, takže vůči němu má většina společnosti averzi, jeho uživatele by asi označila za narkomany a neumí si představit jeho legalizaci. Stejné je to třeba s genetickými manipulacemi embryí. Bojíme se neočekávaných dopadů přesně cílených oprav, ale nechává nás v klidu, že řada těhotných je vystavena neblahým účinkům nevhodného prostředí či zoufale špatné životosprávy, což může mít v konečném důsledku stran zdraví dítěte mnohem horší následky.</p>
<h5><strong>Člověk přirozeně bojuje za svůj známý svět.</strong></h5>
<p>Kdykoliv jdete objevovat, tak vystavujete svět nějakému „riziku“ změny, a to i velmi výrazné. Primitivní organismy nepřemýšlely nad tím, zda mohou zkoušet například buněčné dýchání a jaké to může mít následky. My lidé jsme nejspíš první, kdo se komplexitu světa snaží nahlížet a zvažovat, a kdo se bojí nechtěných dopadů nějakého počínání, kdo pociťuje zodpovědnost. To ale neznamená, že bychom měli upustit od prozkoumávání nových dveří. Evolučním pohledem jsme prostě organismus, který velmi efektivně přichází s novinkami, ovlivňujícími celý systém, a který biosféru začal studovat a zabývat se tím, jak svět kolem nás funguje.</p>


Halina Šimková: Popularizace je jiná disciplína než věda

<div class="field field-perex"><p><strong>Rostliny si mezi sebou povídají. Mluví i s&nbsp;mikroorganismy, s&nbsp;živočichy a ovlivňují klima, říká Jan Rezek, biochemik z&nbsp;Akademie věd. Zkoumá těkavé látky rostlin, které se uvolňují do vzduchu. Jsou to v&nbsp;podstatě vůně. Zapojil se i do projektu, kde se vědci a vědkyně pokouší vyrobit pět starověkých parfémů. Myrhu, která je součástí dvou z&nbsp;nich, si přinesl i do studia.</strong></p></div><div class="field body" data-io-article-url="https://dvojka.rozhlas.cz/rostlina-se-umi-branit-dobytku-zhorkne-housenka-ji-nestravi-vysvetluje-biochemik-9309398"><p>V&nbsp;chemické laboratoři je důležitý čich. A o ten Jan Rezek během studia přišel, když měl úraz mozku. <i>„Doktoři mi říkali, že se čich nevrátí. Ale já zjistil, že ve chvíli, kdy si čichnu ke čpavku, tak nějaký impulz do mozku jde. Nakonec jsem udělal olejový extrakt z&nbsp;hřebíčku, ten jsem si dal pod nos a občas si čichnul čpavku. Postupně jsem se znovu naučil čichat jako chromatograf. Jednotlivé vůně jsem si skládal dohromady. Například z&nbsp;exkrementů jsem cítil třeba šunku nebo bylinku.“</i></p><blockquote><p><span style="font-size:20px;"><strong>Audio rozhovor Terezy Kostkové s Janem Rezkem </strong></span><a target="_blank" rel="noopener noreferrer" href="https://dvojka.rozhlas.cz/rostlina-se-umi-branit-dobytku-zhorkne-housenka-ji-nestravi-vysvetluje-biochemik-9309398"><span style="font-size:20px;"><strong>naleznete na webu Českého rozhlasu</strong></span></a></p></blockquote><h2><strong>Rostliny se mohou na stres připravit předem</strong></h2><p>Vonící posekaná tráva je vlastně volání o pomoc, říká Jan Rezek. <i>„Stejně tak, když ji ohryzává housenka. Spustí se chemická a biologická obrana rostlin. Například býložravcům může zhořknout, housenka ji sice sní, ale nestráví, a to znamená, že se nevylíhne motýl.“</i></p><p>A jaký má výzkum přínos pro člověka? <i>„Pokud se nám podaří rozklíčovat komunikaci rostlin, zjistíme, že jsou schopné si předávat informace a připravovat se na stresové podmínky. Zasolení půdy, horko, sucho. Když meteorologové řeknou, že čtrnáct dní nezaprší, my dokážeme poskládat směs vonných látek, a foukat ji nad polem, rostliny se tak mohou připravit na stres předem. Modifikují svůj metabolismus.“</i></p></div>

Biochemik Jan Rezek o vůni a obraně rostlin

Roboti na olympiádě? Třeba se dostaneme k něčemu, co se nám zdá nepředstavitelné, naznačuje vědkyně

Osobnosti

Rozhovor

Popularizace

Věda a výzkum

Článek

Video

Cílem portálu Vědavýzkum.cz je uveřejňovat relevantní, přehledné a aktuální informace o výzkumu, vývoji a inovacích a navazujících oblastech (ochrana duševního vlastnictví, transfer technologií a znalostí, komercializace, spolupráce s aplikační sférou atd.) pro nejširší cílovou skupinu.

Vědavýzkum.cz

V současné době vysílá Český rozhlas na vlnách čtyř celoplošných a čtyř speciálních stanic a provozuje síť regionálního vysílání ve všech krajích České republiky. Nedílnou součástí je vysílání do zahraničí v šesti světových jazycích. Obsah ale nešíří pouze po radiových vlnách. Pohodlný poslech zpravodajství z domova i ze světa, publicistiky, hudby a mnoho dalšího umožňují také webové stránky a mobilní aplikace.

Český rozhlas

<h5><strong>Mise a vize Českého rozhlasu</strong></h5>
<p>Český rozhlas je národní kulturní institucí, jejímž posláním je služba veřejnosti. Je to závazek, který nás odlišuje od konkurence. <a href="https://informace.rozhlas.cz/mise-a-vize-ceskeho-rozhlasu-7741383">Mise a vize Českého rozhlasu</a></p>
<h5><strong>Pět cílů pro naplnění poslání</strong></h5>
<p>Abychom v Českém rozhlase naplnili své poslání média veřejné služby, stanovili jsme si <a href="https://informace.rozhlas.cz/pet-cilu-pro-naplneni-poslani-7741389">pět základních cílů</a>.</p>
<h5><strong>Důvěryhodnost, kvalita a tradice. Hodnoty, které v Českém rozhlase ctíme</strong></h5>
<p>V Českém rozhlase jsme si plně vědomi toho, že jsme placeni veřejností a plníme službu veřejnosti. Proto pro naplnění svého poslání ctíme <a href="https://informace.rozhlas.cz/duveryhodnost-kvalita-a-tradice-hodnoty-ktere-v-ceskem-rozhlase-ctime-7741386">následující základní hodnoty</a>.</p>
<h5><strong>Hodnoty Evropské vysílací unie</strong></h5>
<p>Všestrannost, nezávislost, znamenitost, rozmanitost, odpovědnost a inovace. Těmito šesti základními hodnotami se řídí členové <a href="https://informace.rozhlas.cz/hodnoty-evropske-vysilaci-unie-7741425">Evropské vysílací unie</a>.</p>
<h5><strong>Transparentnost a využívání digitálních technologií. Evropská vysílací unie definovala redakční zásady</strong></h5>
<p>Evropská vysílací unie přijala na svém Valném shromáždění <a href="https://informace.rozhlas.cz/transparentnost-a-vyuzivani-digitalnich-technologii-evropska-vysilaci-unie-7742823">redakční zásady</a>, kterými by se měla řídit veřejnoprávní média členské organizace EBU. </p>


V současné době vysílá Český rozhlas na vlnách čtyř celoplošných a čtyř speciálních stanic a provozuje síť regionálního vysílání ve všech krajích České republiky. Nedílnou součástí je vysílání do zahraničí v šesti světových jazycích.

Mise a vize Českého rozhlasu

Pět cílů pro naplnění poslání

Důvěryhodnost, kvalita a tradice. Hodnoty, které v Českém rozhlase ctíme

Hodnoty Evropské vysílací unie

Transparentnost a využívání digitálních technologií. Evropská vysílací unie definovala redakční zásady

Novinky

Roboti na olympiádě? Třeba se dostaneme k něčemu, co se nám zdá nepředstavitelné, naznačuje vědkyně

Biochemik Jan Rezek o vůni a obraně rostlin

Píše se o nás

Halina Šimková: Popularizace je jiná disciplína než věda

Tomáš Cihlář: Motivuje mě vědomí, že mohu ovlivnit životy lidí

Mohlo by Vás zajímat

Finding the right technique for seamless elemental analysis in your laboratory

Pushing the limits for trace elemental analysis using triple quadrupole ICP-MS

Online analysis of copper, tin, and zinc in white bronze baths by XRF

Determination of Elements in a Solid Sulfide Electrolyte using ICP-OES

Measurement of Total Organic Carbon in Salt- Containing Sediments