Emeritní profesor Holoubek: Zpočátku jsme měli jen pár přístrojů, které patřily spíš do muzea, ale dnes můžeme být na RECETOX hrdí.

Kde se vzal váš zájem o životní prostředí ve smyslu jeho ochrany?

Ta cesta byla trochu spletitější. Když jsem v roce 1968 dostudoval chemickou průmyslovku, začal jsem uvažovat nad studiem filosofie nebo jiného humanitního oboru. Asi mě ovlivnila atmosféra té doby. Nakonec mě to však přešlo a rozhodl jsem se pokračovat v chemii. V roce 1975 jsem absolvoval studium organické chemie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity (tehdy Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně). Asi dva roky jsem byl zaměstnán na Výzkumném ústavu vodohospodářském a v roce 1978 se vrátil na Přírodovědeckou fakultu. Nejprve jsem pracoval na Katedře organické chemie, ale v roce 1983 jsme se s několika dalšími lidmi rozhodli, že bychom chtěli vytvořit samostatný ústav zaměřený na ochranu životního prostředí. Mezi zakladateli byly osobnosti, které měly o toto téma opravdu upřímný zájem: entomolog Rudolf Rozkošný, ekolog Zdeněk Šeda, geograf Pavel Trnka a další. Mne samotného zajímaly chemické látky v životním prostředí a už na Katedře organické chemie jsme zrealizovali jedny z prvních měření znečištění v Československu. Společně jsme tedy založili Katedru ochrany a tvorby životního prostředí a intenzivně se věnovali rozvoji experimentálních metod i spolupráci s dalšími pracovišti, podniky i kraji. Těch několik dalších otců zakladatelů pak v průběhu asi sedmi let postupně odešlo jinam, ale já zůstal. Do roku 1990 vedl katedru Rudolf Rozkošný, po něm jsem na 23 let převzal vedení já. Postupně začalo převažovat výzkumné zaměření na chemii a ekotoxikologii a z pracoviště se v roce 1990 stala nejprve Katedra a v roce 2004 - po změně struktury fakulty – Výzkumné centrum pro chemii životního prostředí a ekotoxikologii.

Byl to právě tehdejší špatný stav životního prostředí v Československu, který byl pro Vás impulsem k vytvoření nového pracoviště?

Určitě. Já už jsem dnes jediný pamětník toho všeho, ale když jsme v roce 1983 katedru vytvořili, bylo nás celkem devět a všichni jsme se životnímu prostředí nějak věnovali už na svém předchozím pracovišti.

Jak to tedy tehdy na katedře vypadalo?

Dnes už jsou podmínky úplně jiné, než byly. Upřímně řečeno to byl tehdy opravdový bizár, neměli jsme prostě vůbec nic, začínali jsme od nuly. Měli jsme pár přístrojů, které patřily spíš do muzea, jinak ale vlastně jen dvě prázdné laboratoře. Ale i to byl pro nás určitě impulz, ta potřeba si celé zázemí teprve vybudovat. Lidé se tu všechno museli učit postupně, do devadesátých let to bylo ukoptěné, ale dál už to šlo. Nemám ve zvyku žvanit nějak pyšně, ale myslím si, že na to, co jsme vybudovali, můžeme být hrdí, a schválně přitom používám množné číslo.

Jaké jste měli vztahy se zahraničními institucemi? Existovala z jejich strany v začátcích nějaká podpora?

Zkraje za socialismu nám ze zahraničí moc nepomáhali, měli jsem jen pár kontaktů kolem, například v Německu. Po roce 1990 se to ale hodně rozjelo, přibylo spolupráce nejen s Německem, ale i Anglií nebo USA. My pro ně byli úplní exoti, ale pro mě osobně zahraničí sehrálo velkou roli. V roce 1988 jsem byl totiž na stáži ve Finsku a na publikacích, které jsem tam napsal, jsem poté v roce 1990 udělal v Česku habilitaci. To byla šťastná náhoda. Ale jak říká jeden z mých velkých učitelů, náhoda pomáhá připraveným. Když je člověk připravený a ví, co chce, tak toho docílí.

Které osobnosti pro Vás byly velkými učiteli?

Jeden z nich byl Milan Kratochvíl z Katedry organické chemie, který mě učil. Přestože jsem předtím organiku nikdy nechtěl dělat, kvůli němu se to okamžitě obrátilo. Z politických důvodů ale musel bohužel s učením přestat. Druhý byl Bedřich Moldan, kterého jsem potkal kolem roku 1984 a požádal ho, aby vedl moji dizertační práci. Bedřich byl z geologického ústavu Karlovy Univerzity a zařídil mi, že jsem práci mohl dělat u nich, protože jsem na svém pracovišti neměl potřebné vybavení. Považoval mě za svého nejlepšího studenta, na což jsem byl náležitě pyšný. CSc v oboru Ekologie jsem na Karlově univerzitě dokončil v roce 1987. Třetí osobnost byl Jaakko Paasivirta, který mě během mého pobytu ve Finsku v roce 1988 dovedl ke koncentraci všeho, co jsem předtím v organice dělal. Dal mi spoustu nápadů, seděli jsme spolu a vymýšleli, pracovali a počítali jako blázni, tenkrát jsem pracoval třeba osmnáct hodin denně. Pak jsem se vrátil zpátky sem a pár let na to se na Karlově univerzitě habilitoval v oboru Vědy o životním prostředí. Tenkrát to všechny štvalo, ale já jsem na to pyšný. Měl jsem téma z Finska, v devadesátém roce šestnáct publikací a všechny na západě, tehdy fakt exotika. Titul profesora jsem získal v roce 1998 v oboru Chemie a technologie ochrany životního prostředí na Chemické fakultě VUT v Brně.

Už jste zmínil, že jste třiadvacet let působil v centru jako ředitel. Jak vám v této vedoucí pozici bylo?

Nikdy jsem neměl ve zvyku někoho přehnaně kontrolovat, spíš jsem si vždy uvědomoval, že lidé sami musejí chtít, pokud mají něco dělat. Mladé lidi jsem se snažil vést hlavně k tomu, aby vědu dělali dobře. Studentům jsem říkal, že když chtějí něčeho dosáhnout, tak musí být dobří. Nemůže to být jen dobrými podmínkami, které jsme jim vybudovali, ale taky tím, že oni sami budou o něco usilovat.

V roce 2013 se stala novou ředitelkou centra Jana Klánová. Kam vedly z centra Vaše kroky dál?

Po těch dvaceti třech letech jsem už i já sám potřeboval změnu. Odešel jsem do Turecka, kde jsem se jako poradce vlády věnoval perzistentním organickým polutantům neboli POPs, což byla moje srdcovka. Na projektech OSN zaměřených na POPs jsem pracoval už před odchodem do Turecka. Tam mi bylo dobře, protože osobnostně jsem typ člověka, co když se něčemu věnuje dlouho a víc do problematiky vidí, získává pocit, že už to k ničemu nemůže být dobré (smích).

V čem spočívala Vaše práce pro OSN?

Dlouhodobě jsem spolupracoval na programech OSN týkajících se ochrany životního prostředí a lidského zdraví před účinky chemických látek, usiloval jsem o naplňování mezinárodních úmluv. Neustále jsem se účastnil vyjednávání nebo jsem seděl v nejrůznějších komisích, byl to blázinec. Desítky dnů jsem strávil na cestách, jezdili jsme po celém světě. Když to někomu vykládám, tak si říká, že jsem asi nebyl normální, že to nešlo stihnout. Já jsem to ale všechno dělal, protože to bylo potřeba.

Proč jste si vybral zrovna téma POPs?

Fascinovalo mě to jako problém, který je neřešený a tenkrát ještě také neřešitelný. Podílel jsem se na vzniku mezinárodních úmluv, které měly dostat chemická rizika pod kontrolu. Pak ale bylo třeba tyto úmluvy také implementovat. Na Stockholmské úmluvě jsme pracovali od roku 1995. Obnášelo to mnoho politického vyjednávání. Najednou jsem byl šestkrát do roka v Ženevě, pětkrát někde jinde, minimálně tři až čtyři měsíce na cestách, blázinec doma, blázinec všude. Ale zvládlo se to. Nikdy jsem to nedělal s vidinou toho, že mě ostatní poplácají po plecích, je mi vcelku jedno, jestli si mě tam ještě někdo pamatuje, šlo mi o výsledek.

Kde jste na všechnu tu práci bral energii?

Co je to energie? Já jsem prostě ve vrcholném stádiu pracoval nepřetržitě sedm dní v týdnu. Měl jsem silnou vnitřní motivaci, věnoval jsem se tomu maximálně, takže třeba rodinný život dostával zabrat. Dělal jsem to proto, že mě to bavilo, ale něco šlo zákonitě bokem.

Nedávno jste dokončil svou knihu Chemické látky kolem nás a v nás v otázkách a odpovědích. Co vás k tomu vedlo?

Impulzem byli spíš blízcí lidé, s tím nápadem přišla jedna moje kamarádka. S pomocí pár dalších přátel jsem dal dohromady to, čemu jsem se profesně věnoval celý život. Kniha obsahuje přehledně seřazené výukové materiály, které jsem za roky pedagogické činnosti shromáždil. Původně měla vyjít v nakladatelství Albatros, ale má příliš velký rozsah, tak jsme se nakonec s Jirkou Damborským rozhodli, že ji vydáme sami a pouze v online verzi, odkud bude dostupná všem.

Jste stále velmi aktivní na sociálních sítích, rád poskytujete vyjádření médiím. Ve své knize píšete o potřebě orientace v informacích a pochopení souvislostí. Máte nějaký tip, jak na to?

Nemyslím si, že jsem nějaký expert na informace obecně. Jsem prostě organický a environmentální chemik. Ale dělal jsem také spoustu věcí kolem toxikologie nebo technologií a mám tím pádem celkem široký rozhled. Jsou lidé, co jsou zaměření úzce, a jiní, co jsou zaměření šířeji. A já jsem pro práci v OSN musel problematice chemických látek rozumět šířeji, ve všech souvislostech.