Doc. Ing. Vladimír Kočí, Ph.D.

ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVNU 2017

Doc. Ing. Vladimír Kočí, Ph.D., se narodil v Praze v roce 1972. V roce 1996 vystudoval obor Technologie vody na Fakultě technologie ochrany prostředí Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 2000 získal doktorát v oboru Aplikovaná ekologie tamtéž a v roce 2007 byl jmenován docentem pro obor Chemie a technologie ochrany životního prostředí. Od roku 1999 působí na Ústavu chemie ochrany prostředí VŠCHT, kde se věnuje environmentálním dopadům průmyslových aktivit a průmyslové ekologii. V České republice je průkopníkem posuzování environmentálních dopadů celých životních cyklů výrobků, služeb, ale i organizací či technologií. Podílí se rovněž na zavádění moderního konceptu oběhového hospodářství (Circular Economy) do soudobé praxe. Od roku 2014 zastává funkci děkana Fakulty technologie ochrany prostředí.

Kudy vedla vaše cesta k chemii?

Vyrostl jsem v osmdesátých a devadesátých letech, kdy jsem byl silně zapojený do hnutí Brontosaurus. Chtěl jsem něco udělat pro ochranu přírody a zdálo se mi, že přes chemii by to mohlo jít nejlíp. VŠCHT jsem si vybral, protože když chcete něco konkrétně dělat, musíte vědět, kde najít ten správný kohout a kde ho utáhnout či povolit, aby to vše lépe fungovalo. Potřebujete rozumět průmyslu a zároveň chápat a ctít přírodu. V tom je snazší se zorientovat na VŠCHT než třeba na Univerzitě Karlově. Naše škola má větší tah na branku.

Pomohly vám v rozhodování nějaké vzory?

Bohužel příliš ne. Cítím jako velký hendikep, že jsem z generace a prostředí, kde vzory chyběly. Rád bych je měl, ale nemám.

Mohl byste vysvětlit, čím se v současnosti odborně zabýváte a jak jste se k tématu dostal?

Zaměřuji se na posuzování environmentálních dopadů výrobků, technologií a služeb. Zajímají mě otázky toho typu, zda je lepší balit vodu do PET lahve, nebo do skla, a zkoumám to od získávání surovin přes výrobu materiálů a jejich užívání až po odpadové hospodářství. Zároveň se zabývám ekotoxikologií, tedy účinky toxických látek na ekosystémy. Ekotoxikologie mě formovala při studiu i při začátcích mé odborné práce. Je to věda o interakcích, pozitivních i negativních. A téma interakcí mi zůstalo, i když už se ekotoxikologii aktivně nevěnuji. Ne že by mě neoslovovala, ale již mi na ni nezbývá čas.

Téma environmentálních dopadů z pohledu životních cyklů jsem načerpal ve světě a samostudiem. Pak jsem je nabídl VŠCHT jako předmět k výuce, protože ho tu dosud nikdo systematicky nedělal. Dnes ho již přednáším i na Karlově univerzitě a na ČVUT.

Co vás na vaší práci baví?

Jsem poměrně hodně mezi lidmi a mohu působit jako most, který propojuje různé věci, které by k sobě jinak cestu hledaly těžko. Rád vytvářím příležitosti. Příkladem může být překonávání bariér mezi ochránci životního prostředí a představiteli průmyslu, kde se ukazuje, že je možné najít strategii přínosnou pro obě strany.

Jste děkanem Fakulty technologie ochrany prostředí. Jak jste se na tuto pozici vypracoval?

Snažím se stále věnovat odborné činnosti, v oblasti posuzování životního cyklu jsem se stal v ČR určitou autoritou. Neplánoval jsem kariéru v oblasti managementu vysokých škol. Když pak však přišla nabídka od několika kolegů, abych se o post děkana ucházel, připadalo mi to jako hezká výzva, a tak jsem to zkusil. A jsem za to moc rád. Především proto, že jsem poznal spoustu zajímavých lidí a že mohu i na naší fakultě působit jako určitý most či snad tmelící prvek.

Co považujete za zásadní pro úspěch ve vědě?

Věda je racionální postup kladení a řešení otázek, takže to člověku musí dobře myslet. Ke kladení otázek i k jejich zodpovídání obvykle potřebujete dobrý kolektiv. Myslím si, že důležitá je také kontinuita tohoto kolektivu. Pro jeho zajištění jsou nezbytné finanční a prostorové podmínky. Určitě se najdou i výjimečné případy, kde člověk vyletí nahoru samostatně jako kometa a zazáří, ale na obecné rovině je důležité kvalitní kontinuální tvůrčí prostředí. Kontinuita je důležitá i mezigeneračně. V kolektivu by měli být lidé z různých věkových skupin, aby se dlouhodobě předávaly informace a způsoby, jak se věda dělá.

Kromě odborníků potřebuje vědecký tým někoho, kdo je dobrý komunikátor, někoho na marketing, někoho, kdo umí výsledky prezentovat, dále lidi, kteří kolektiv tmelí, a ideálně by tam mělo být od všeho něco, protože každý vědecký tým tvoří výrazné individuality, a ty je třeba pospojovat. Tmelením myslím někoho, kdo přijde a řekne „Pojďme večer na pivo“ nebo přinese pekáč buchet ke kávě.

Zmiňoval jste význam mezigenerační rozmanitosti. Je podle vás důležité i to, zda jsou v týmu zastoupeni muži a ženy?

Hezká žena má jinou roli než velký silný chlap, ale to vychází z podstaty člověka. I stabilní ekosystém je tvořen různými druhy jedinců. Proto dobrý tým potřebuje rozmanité členy. Důležitá je však ochota každého z nich podílet se na společném díle. Mě by práce bez žen nebavila. Vždy jsem měl v týmu ženy. Bez nich by to nešlo.

Jakou roli hraje podle vás ve vědecké pracovní dráze a u vás na škole zahraniční mobilita?

Na delších pobytech jsem byl především v rámci doktorského studia, a to v Egyptě a v Portugalsku, kde jsem se věnoval ekotoxikologii. Byla to bezvadná zkušenost. Potom jsem dostal pracovní místo, takže už vyjíždím spíš na kratší dobu, ale zároveň mám jako děkan na starosti zvyšování zájmu zahraničních studujících o studium u nás a zájmu našich učitelů přednášet pro ně. Zatím se bohužel nezdá, že by většina snah v této oblasti měla výraznější efekt, což je dáno tím, že to není příliš dobře zaplacené. Jsou za to sice nějaké peníze, ale přístroje a rozvoj vědecké činnosti se tím zaplatit nedají. Nadnárodnost ale vnímám jako nezbytnou součást univerzity, jsem tomu velmi nakloněný, jen v praktické rovině chybí hmatatelné pobídky.

Jazyková bariéra nebude už pro příští generaci problémem a mezinárodnost bude samozřejmější, ale potíž je, že k nám nejezdí lidé z bohatých, špičkových zemí. Lákadlem je buď Praha, nebo specializace v oblasti chemie, ale jako země moc lákaví nejsme, takže kdo na to má, pojede spíš do Mnichova, Londýna nebo New Yorku.

Jakou máte zkušenost se zahraničními studujícími?

Pominu-li studenty ze Slovenska, které mám za „naše“, je u nás hodně lidí ze Španělska a Portugalska, kde mají trochu jiný rytmus, takže s nimi kolegové často mají docela dost práce. Ale máme i spoustu výrazných a kvalitních zahraničních studentů. Výborné zkušenosti máme s lidmi z Vietnamu, ti jsou nadšení a pracovití. Máme i dost studujících z východní Evropy, přímo z Ruska i různých postsovětských republik. Sice jich sem řada přijíždí jen kvůli vízu, ale často jsou velmi pracovití a dokážou kriticky uvažovat. Někdy jsou však až příliš pragmatičtí.

Na VŠCHT jste začínal coby student již v roce 1991. Jaké jsou podle vás zásadní změny, které od té doby na akademické půdě proběhly?

Mám pocit, že jsme teprve na začátku. Mysleli jsme si, že po revoluci začne najednou všechno fungovat jinak, ale způsob práce nastavený dříve má velikou setrvačnost, takže se pokusy o změnu nesetkají vždy s úspěchem. Změny, které jsem zažil, se týkají hlavně financování a hodnocení vědecké práce. Proběhly velice rychle a uvádějí akademickou půdu do určité nejistoty. Nadprůměrně inteligentní lidé se dokážou přizpůsobovat. Proto když začnete hodnotit určitou věc, oni ji začnou produkovat, ale nemusí to být vždycky to, co je opravdu prospěšné a potřebné. Vysoké školy jsou podfinancované, což vede k tomu, že lidé nemají jistotu, a je to výrazný stresový faktor i pro dobře fungující kolektiv.

Na vysokých školách v České republice není běžné, že by se vyučující vzdělávali v pedagogických dovednostech, byť jsou školy za výuku placeny. Jak to funguje u vás? Jsou tu běžné třeba náslechy v hodině od lidí, kteří se na pedagogiku specializují?

Je to podobný problém jako s managementem vysokých škol, kdy ne každý, kdo na univerzitní půdě zaujímá vedoucí pozici, k tomu má manažerské či vůdčí kompetence. Na VŠCHT máme výborný ústav pedagogiky, kde studující mohou získat pedagogické minimum, a sám si slibuji, že až doděkanuji, tak ho také absolvuji. Většina mých kolegů, docenti, profesoři, ho také nemají, protože jsou na škole kvůli své odbornosti, i když odbornost není záruka toho, že jste také kvalitním pedagogem. Pedagogický výkon je navíc těžké hodnotit. Zpětná vazba od studujících moc nefunguje, co se píše na Primátu, se nedá považovat vždy za objektivní.

Náslechy se u nás nedělají, ale mám zkušenosti z divadla a vím, jak funguje režisér, takže bych si to na hodinách dovedl představit a mohlo by to být užitečné i na vysoké škole. Habilitační přednáška při docentuře je vlastně nástrojem zjišťování, zda dotyčný umí přednášet, ale to je samozřejmě jen určitý výsek z toho, co do schopnosti učit spadá.

Jste spokojený s institucionální podporou, které se vám dostává?

Na naší fakultě děláme především aplikovanou vědu. Naši akademičtí pracovníci většinou nemají za cíl získat Nobelovu cenu. Dělají, co je baví, co považují za užitečné a prospěšné. Vzhledem k systému financování vědy musíme aktivně pracovat na projektech. Jeden kolega to trefně shrnul: „Když po nás budou chtít zkoumat jaderné ponorky, budeme zkoumat jaderné ponorky.“ Nevíme dopředu, jaké granty nás budou živit za dva roky, takže je těžké vytvářet nějaký kariérní řád. Jsou tu i excelentní vědci a skupiny s jasnou vizí, ale ti jsou úzce zaměření na téma, se kterým prorazili. Většina lidí v oblasti životního prostředí je stejně jako celý průmysl závislá na řadě politických faktorů, které se těžko dají naplánovat.

Institucionální podpora je relativně slabá, přetrvává určitá míra nejistoty. Máme velmi málo prostředků na osobní náklady, takže si nemůžeme dovolit zaměstnat tolik lidí, kolik bychom potřebovali, a nemůžeme jim dát ohodnocení odpovídající jejich odbornosti. Důležité je také ujasnit si, co od vysoké školy chceme. Potřebujeme kvalitní pedagogy i kvalitní vědce. Není nás tu tolik, aby tu mohli být jedni i druzí, takže většina kvalitních kolegů jsou učitelé i výzkumníci. Když po nich chcete víc výzkumu, ponoří se do toho, dostaví se úspěch, začnou dostávat granty – ale nebudou mít čas učit ani se zlepšovat v pedagogických kompetencích. Pokud je někdo dobrý učitel a věnuje tomu maximum času, nemá finanční prostředky, aby sám sebe dál vzdělával. Nemá na ježdění na konference ani na kurzy.

Jak to ovlivňuje možnosti lidí, kteří s vědou chtějí začít?

Pro někoho, kdo je do pěti let po absolvování doktorátu, zakládá rodinu, bere si hypotéku a ještě není z Prahy, je velmi těžké tu zůstat, protože mu nabízíme velmi málo peněz ve srovnání s komerční sférou. A podobně, pokud bych chtěl odborníka z praxe, který by tu pět let budoval nové zaměření, tak na něj nemám peníze, které by mu připadaly adekvátní. Nejsme úplně chudí, ale peníze, které tu jsou, jsou z grantů, takže se na ně nedá úplně spoéhat. Navíc tu nefunguje ani logika managementu. Nevíme, co bude za pět let a jak se budou vysoké školy financovat, takže kdybych chtěl investovat, abych za pět či deset let ustavil nový obor, byla by to velmi riziková investice, nevím, kolik studujících se mi přihlásí. Pokud to bude špičkový obor s excelentním výzkumem, pak to nebude zajímat praktiky, kteří chtějí pracovat ve stavebních firmách. Hledání rovnováhy není snadné.

Zmiňujete rovnováhu. Když se podíváme na to, kdo obsazuje například místa vedoucích u vás na fakultě, jednoznačně převažují muži, a to přesto, že k docenturám a profesurám motivujete všechny bez rozdílu. Čím si to vysvětlujete?

Každé pohlaví má trochu jiný drive, jinou roli a kompetence, ať už astrologicky nebo symbolicky, to je známé už z antiky. Některé kompetence jsou lepší pro určitou činnost a komunikaci s určitým protějškem. My se tu pohybujeme ve většině případů v mužské doméně. V ropném či palivovém průmyslu potřebujete dovednosti, které jedno pohlaví prostě nemá, například schopnost povolit redukční ventil. U nás to dělají profesoři, kteří vezmou velký klíč a prostě to udělají, nevadí jim, že jim do obličeje fouká dusík. U žen je to problematičtější, práce s toxickými látkami pro ně představuje větší riziko zdravotních důsledků.

Máme tu ale výborné profesorky i docentky, například v oblasti technologie vody. Vodní prostředí je víc žensky naladěné, zatímco tam, kde se pracuje s ohněm, jsou víc zastoupeni muži. Na fakultě máme všechny čtyři živly – vzduch, vodu, půdu a oheň. Liší se i typy činností, archetypy rozhodování. Ve vojenství je dobře vidět mužský archetyp rozhodování, kdy se generál musí rychle a rázně rozhodnout, i když ví, že v boji jeho lidé zemřou. Ženské jednání je trochu jiné, stmelující a léčivé. Činnosti, které vyžadují rychlý a rozhodný řez, jsou spíš mužské, a tím si vysvětluju i to, proč se na manažerských pozicích spíš pohybují muži. Druhým důvodem je mužská tendence si věci hierarchizovat, zatímco ženy spíš dokážou věci vnímat současně. Je to jejich výhoda, pro vedení je však dobré mít priority, což se ale ženy samozřejmě taky dokážou naučit. A v neposlední řadě, když jste někde na vrcholu, víc tam fouká. A to každému nemusí být příjemné.

Vybral jste si proděkanku, obecně zdůrazňujete význam dobře sestaveného týmu. Přistupujete k lidem v týmu rozdílně třeba právě na základě jejich pohlaví?

Vycházím hlavně z toho, jaký člověk je. Zásadní je podstata člověka, někdo je víc mužský, někdo ženský. Podle toho s lidmi jednám opatrně, jemně, nebo víc přímo, ale nezávisí to přímo na tom, jestli je někdo muž nebo žena.

Pracujete až šedesát hodin týdně, přitom máte dvě malé děti. Jak se vám daří kombinovat pracovní a osobní život?

Když byly děti menší, nebyl jsem děkanem, takže to bylo snazší. V současnosti mám především méně času pro sebe, i když koníčky stále zvládám. Co se moc nedaří, je najít si čas být o samotě. Děti měly pozitivní vliv i na mou práci, protože jsem díky nim začal řešit jen podstatné věci a přenesl jsem si to z rodiny i do práce.

Vaše paní pracuje na částečný úvazek. Jakým způsobem si dělíte domácí práce?

Dělám toho v domácnosti výrazně míň než moje paní a někdy bych si docela přál podílet se víc, protože bych si u toho hezky odpočinul. Moje paní ale ví, že když přijdu domů, synové mě potřebují jako otce, nepotřebují vidět, že pobíhám s hadrem a něco utírám. Takže se jim snažím předvést spíše akčního tátu a uvádím je do světa. Na rozdíl od mámy, která pečuje o jejich domov.

Jak obecně vnímáte možnosti skloubit osobní a pracovní život na VŠCHT?

Myslím, že to není problém VŠCHT, ale celkového nastavení společnosti. Řada lidí nepracuje tam, kde žije, a tím se jim obě části života víc oddělují. Přestěhoval jsem se za prací do Dejvic, abych mohl chodit s rodinou na oběd, vodím kluky do školky a do školy, jsme spolu v běžných situacích. Není dobré být chvíli rodič a chvíli v práci, lepší je být co nejvíc pohromadě. Škola to do určité míry umožňuje tím, že mnoho našich zaměstnankyň může pracovat z domova. Určité věci se ale dají kombinovat jen omezeně – když na vás děti ječí, těžko budete dělat vědu nebo psát grant. Myslím, že hlavní problém dnes je, že rodiny nefungují jako rodiny, ale jako konsorcium individualit, které se v lepším případě sejdou jednou za den u večeře.

Jaké máte plány do budoucna?

Mým dlouhodobým cílem je, aby dobře proběhla generační výměna. Mám rád kolegy, kteří tu byli i v těžkých dobách před revolucí a dotáhli to s námi až k dnešku. Vážím si toho, jak pracovali, a teď je potřeba překonat generační propad, který tu nastal, protože řada lidí, kteří byli ve středním věku v devadesátých letech, odešla do komerční sféry. Proto tlačím na habilitace a doufám, že se to podaří překonat. A můj osobní plán? Až skončím s funkcí děkana, chci jít pěšky do Santiaga de Compostela.

Co byste vzkázal mladým vědkyním, které uvažují o vědecké kariéře?

Nezapomeňte být ženami. Týká se to ale i mladých vědců. Občas se stane, že se člověk tak ponoří do vědy, až přestává dbát o svůj zevnějšek, nemá žádné další koníčky, ale ono je potřeba žít i jinak než jenom v laboratoři se zkumavkou v ruce. Choďte na koncerty, na večírky, buďte plnohodnotnými lidmi.

Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu VŠCHT Praha nebo Sociologického ústavu AV ČR.