Prof. Ing. František Švec, DrSc., získal Cenu Neuron 2023 za celoživotní přínos vědě v oboru chemie

František Švec je český chemik s mezinárodním renomé, který vyvinul speciální materiál pro separaci a analýzu chemických látek, jenž má nespočet praktických využití, třeba při kontrole znečištění vody nebo při výrobě léků či vakcín. Jeho přelomový vynález proměnil celosvětovou chemickou analýzu.

Životní příběh laureáta Ceny Neuron 2023 Františka Švece je bez nadsázky ztělesněním amerického vědeckého snu. Ve svých padesáti letech se rozhodl zcela změnit svůj život a využít nabídky zaměstnání na Cornellově univerzitě v USA. Později získal profesuru na prestižní Kalifornské univerzitě v Berkley. Po 30 letech ve Státech se vrátil zpátky do Čech a působí na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové.

Nadační fond Neuron: Prof. Ing. František Švec, DrSc.

Zásadní životní výhybka? Když jsem stál před rozhodnutím, jestli se mám ve svých téměř padesáti letech vydat do Ameriky a začít úplně nový život. — František Švec —

Pro chemii se František Švec nadchl už jako malý kluk, svou první laboratoř měl v koupelně. Po nešťastné události s manganistanem v koši s bílým prádlem byl maminkou „vyhnán“ do sklepa. Tam a později ve škole objevoval úžasný chemický svět. Vystudoval VŠCHT, kde po doktorátu zůstal jako pedagog do roku 1976.

Toužil vyrazit na zkušenou do světa, ale po roce 1968 to nebylo snadné. Teprve v roce 1981 (v té době už působil v Ústavu makromolekulární chemie AV ČR) mu režim umožnil vycestovat na stáž do Kanady, kde došlo k osudovému setkání.

„Tam jsem osobně poznal profesora Jeana Frécheta, se kterým nás pojily společné vědecké zájmy a brzo i silné přátelství. Já už jsem příliš často do zámoří vycestovat nemohl, ale on mohl jezdit do Československa, kde jsme se občas vídali. Z Ottawy v Kanadě přesídlil na Cornell v USA, a hned po revoluci, jakmile to bylo jen trochu možné, mě tam pozval.“

První granty rozjely výzkum ve velkém

František Švec odletěl do USA nejprve na dva měsíce, další rok na tři. Pak mu ale díky jeho dlouhodobým vědeckým výsledkům nabídli na této vyhlášené univerzitě zaměstnání. „To bylo něco! Požádal jsem tehdy ředitele našeho ústavu, aby mě pustil na rok, maximálně dva, že si vezmu neplacené volno,“ vzpomíná.

Vrátil se po třiceti letech. Do Ameriky si vezl svůj nápad. Získat pro něj v raných 90. letech v Praze finance bylo prakticky nemožné, on se však ocitl v zemi neomezených možností.

„No, zase tak neomezené nebyly,“ směje se. „Ten můj kamarád mě do začátku velkoryse založil ze svých vědeckých grantů, umožnil mi koupit dva chromatografy i další potřebná zařízení a mohl jsem si dovolit jednoho postdoka a jednoho studenta. A v tom malém týmu jsme na tom začali vyšívat,“ vzpomíná.

Šlo to ale dobře. A rychle. Záhy získal vlastní granty a pustil se do výzkumu ve velkém. „Fungovalo to, zkoušeli jsme nové věci a já jsem si mohl dovolit další lidi do týmu. Vytvořil jsem slušnou skupinu. Snažil jsem se tam vždycky mít i Čechy a Slováky.“ Na Cornellu zůstal šest let.

Nabídka snů aneb To je Olymp! Alespoň pro chemiky

Profesorský post na Kalifornské univerzitě v Berkeley se ukázal jako nabídka snů. A tak přišlo stěhování z východu na západ.

Už na Cornellu měl s sebou svou českou manželku, byli spolu v té době už dvacet pět let, a mladší dceru, která v USA vystudovala střední školu a na vysokou se pak vrátila do Prahy. Starší dcera, v té době už dospělá, s nimi odletět nechtěla a zůstala v Česku.

Kromě postu na univerzitě v Berkeley se stal také ředitelem Oddělení organické a makromolekulární chemie v novém nanotechnologickém ústavu v Lawrencově národní laboratoři.

„Jeden z pěti takových ústavů v celých Státech. Stál jsem u jeho zrodu. To byl sen, neuvěřitelný, mohl jsem se podílet i na plánech, jak bude ústav vypadat, co budeme dělat, jak bude vybavený. To byly teprve ty americké ‚neomezené‘ možnosti. To byla nádhera.“

Z USA na skok do Číny a pak po 30 letech zpátky domů

„Měli jsme úžasné prostory, fantastické vybavení, mohli jsme si vybírat nejlepší lidi. Absolutní špička. Moje kancelář byla v nejvyšším patře, celá čelní stěna prosklená, koukal jsem na San Francisco, na Golden Gate... Návštěvy často příliš nezajímalo, co dělám, jen zíraly z okna.“

Najednou byl rok 2014, Františkovi Švecovi bylo jednasedmdesát a tak začal přemýšlet, co dál. "Říkal jsem si, že nejlepší je včas odejít, v dobré formě, nechtěl jsem se dožít chvíle, kdy uslyším někde za zády, že už jsem k ničemu a mám jít do háje.“

Pokud si za tím „odejít“ domýšlíte „na odpočinek“, hrubě se pletete. František Švec nemínil opustit vědu, ale cítil, že je čas předat vedení svého oddělení a trochu se posunout. Ještě než se natrvalo vrátil zpět, odskočil si zahájit nový nanotechnologický projekt do Číny. Spolupráci navázal s Katedrou analytické chemie Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové. A když životní okolnosti Františka Švece přiměly k návratu zpátky do Čech, měl místo právě tam.