Jan Valenta: Proč má stále smysl psát o vědě česky?

Inspirací pro téma tohoto blogu se stala diskuse, která proběhla 7. ledna 2019 na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v rámci tradiční Tříkrálové konference zaměřené na setkávání mladých českých a slovenských fyziků. Téma Má ešte zmysel písať texty o fyzike česky alebo slovensky? navrhnul kolega Jaroslav Bielčík a pozval mě jako jednoho z diskutujících.

Pochopitelně - jako šéfredaktor Československého časopisu pro fyziku psaného česky a slovensky - jsem nemohl na základní otázku odpovědět jinak než: ano, má to smysl. Proč? Odpovědět se pokusím v této úvaze.

Předně je nutné zdůraznit, že původní, originální výsledky musí dnes být publikovány v angličtině a v časopisech co nejvyšší úrovně – ostatně za to vědci dostávají „body“, které ovlivňují jejich prestiž a financování. Psát česky a slovensky má smysl v případě přehledových článků a zjednodušených zpráv o novinkách příslušného fyzikálního oboru, kdy cílovou skupinou je laická veřejnost, politikové (kteří určují financování vědy), nadaní studenti (u nichž lze zažehnout jiskřičku zájmu) nebo třeba i badatelé z jiných oborů.

Věda je součástí národní kultury a každý sebevědomý národ si ji pěstuje a sám, podle svých možností, přispívá do pokladnice lidského poznání přírody. S kulturní hodnotou vědy souvisí i jedna zásadní věc - vytváření a udržování odborného názvosloví v národním jazyce (vzpomeňme na dobu národního obrození). Nevím, jak je tomu v jiných vědních oborech, ale ve fyzice je péče o české názvosloví v současnosti téměř nulová – názvoslovná komise při Jednotě českých matematiků a fyziků již delší dobu není aktivní, ale hlavně, výsledky její poslední činnosti nejsou dostupné. Studenti (a nejen oni) pak nemají kde vyhledat „správné“ české termíny. Podle mě by bylo nejlepší vytvořit webový slovník odborné fyziky vycházející z posledních závěrů názvoslovné komise a následně umožnit diskusi nad novými termíny a tím slovník doplňovat (pokud by se někdo našel, tak poslední výsledky komise máme k dispozici).

Ale zpět k tématu. Psaní populárních statí je jen jednou ze složek vědecké komunikace. Každý vědec musí výsledky své práce nějak sdělit, jinak jsou bezcenné. Sdělení (ať už ústní nebo písemné) sahá od nejvíce technického a detailního popisu určeného kolegům a specialistům v dané problematice, přes méně podrobné sdělení zasazující práci do širšího kontextu, až po přehled jisté oblasti, kde vlastní práce je jen menší částí nebo chybí vůbec. Zde někde přechází vědecké sdělení do popularizace, kterou bychom také mohli rozdělit podle cílových skupin: (a) sdělování informace mezi speciálními obory (je často inspirující překročit svou úzkou specializaci), (b) dále mezi různými přírodovědnými disciplínami (chemie, fyzika, biologie, medicína atd.), (c) popularizace pro učitele a studenty poučené o základech daného oboru, (d) popularizace pro laickou veřejnost.

Na první pohled by se zdálo, že popularizování vědy v národních jazycích je tak trochu obětování drahocenného času a energie, která by se jinak mohla „přetavit“ do většího počtu impaktovaných článků, růstu H-indexu a mezinárodní prestiže vědce. Prostě do péče o vlastní kariéru. Domnívám se, že to tak úplně není. Jednak může být popularizace dobrým oddychem od „tvrdé“ vědecké práce, ale také přináší autorovi širší přehled a „spisovatelské“ zkušenosti se stavbou textu, gradováním, zdůrazněním hlavní myšlenky – tyto schopnosti jsou stále potřebnější pro prosazení vědeckého článku do nejlepších časopisů, kde musíte umět zaujmout téměř ihned první větou, nemluvě o psaní návrhů grantů ... Dobře postavené a čtivé články jistě mají vyšší ohlas a citovanost. Jsem tedy přesvědčen, že badateli, který se pravidelně věnuje popularizaci, je odměnou nejen případný dobrý pocit, ale i široký rozhled, inspirace a zlepšení komunikačních dovedností pro vlastní vědeckou činnost.