Je naivní myslet si, že když něco vyrobíme, nenajdeme to za chvíli ve vodě, říká expert

Pitná voda je čím dál menší samozřejmostí, zvláště ve volné přírodě. O tom, jak se určuje kvalita vody, jak ji jde čistit a především chránit, hovořil v Magazínu Leonardo Martin Pivokoňský z Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd ČR.

„Pitná voda je ta, která splňuje vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 252 z roku 2004. Taky ta, která mi nezpůsobí žádné zdravotní problémy, újmu nebo dokonce smrt,“ uvedl vědec.

Podle něj stále nevíme, jestli všechny látky, které naměříme ve vodě, mají nějaký škodlivý vliv na lidské zdraví. „Takže stanovit pro ně limity je někdy velmi obtížné. Navíc na někoho mohou působit i v malém množství, na jiného vůbec.“

Stanovili jsme limity pro určitou látku ve vodě. Ale jak působí všechny ty látky ve vodě synergicky, dohromady, to většinou nevíme. Otázkou pak je, jestli by tedy neměl být limit i pro všechny látky v tomto „koktejlu“.
Martin Pivokoňský

„Rozhodně ale platí to, že co jako lidstvo vyrobíme, po nějaké době najdeme v životním prostředí a tím pádem i ve vodě. Je naivní si myslet, že když budeme vyrábět nějakou látku, nedostane se nám do životního prostředí.“

Metody, jak čistit vodu se neustále zdokonalují. „Vědecké limity už dnes nejsou, jsme schopni vyrobit naprosto čistou H20. Druhá věc je, co dokážeme reálně na úpravně vody ve velkém.“

„Otázka také je, jestli na to budeme mít. Čím je zdroj vody špinavější, tím je technologie těžší, složitější, náročnější a dražší, a v důsledku toho si ji ne každý může dovolit.“

O rozložitelnost nových látek, jako například nanočástic, toho zatím moc nevíme. „Příkladem mohou být mikroplasty. Ty mají také mnohdy velikost nanometrů nebo mikrometrů, a najednou zjišťujeme, že je máme v pitné vodě. Jestli mohou uškodit, to ale zatím nevíme.“

Naše zdroje pitné vody jsou z 53 % povrchové, 47 % tvoří voda podzemní. Stávající ochranná pásma fungují, není ale vždy zaručeno, že jsou dodržovány. Znám řadu případů, kdy soukromí zemědělci ani nevědí, že hospodaří v ochranném pásmu 2. stupně.
Martin Pivokoňský

„Záleží na tom, z čeho jsou nanomateriály vyrobeny. Může to být stříbro nebo železo, kde asi žádný zásadní vliv nebude, ale pak to mohou být právě plastové nanočástice, a tam je vliv na životní prostředí ohromný.“

Dalším faktem je, že žijeme v industriální krajině. „Takže máme ochranná pásma například kolem Želivky, ale co se děje na horním toku, kde jsou města? Ty sice mají čističky, ale ty nedokážou z vody odstranit endokrinní disruptory jako jsou léčiva nebo polutanty. A ty postupně do té nádrže, která slouží jako zdroj pitné vody, doputují.“

„Chemizace každodenního života je tak velká, že asi nejzásadnější z mého pohledu by bylo omezit vstup cizorodých chemických látek do životního prostředí,“ doporučil Martin Pivokoňský.