Není bioplast jako bioplast. Předpona ‚bio‘ nutně neznačí rozložitelnost v přírodě, vysvětluje chemik

V současné době existuje na 300 druhů bioplastů. Tento pojem ale může vzbuzovat někdy falešnou představu, že jde o ekologický a v přírodě snadno odbouratelný materiál.

„Předpona ‚bio‘ jenom značí, že je tam v nějaké fázi zahrnuta příroda. Tedy že ten materiál buď vzniká z rostlinných nebo přírodních složek, nebo že si s ním mikroorganismy po skončení životního cyklu poradí,“ říká Hynek Beneš z Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd České republiky.

Biologická surovina při výrobě ale samozřejmě není totéž co rozložitelnost v přírodě. „Můžete vyrábět klasický petrochemický plast z ropy, který bude stoprocentně biologicky odbouratelný. A naopak můžete použít jako složku nějaké rostlinné oleje a vyrobit z nich plasty, které biologicky odbouratelné nejsou,“ vysvětluje Beneš.

Sporné oxoplasty

Jedním z materiálů s nálepkou eko jsou také takzvané oxoplasty, jejichž biodegradabilita – tedy rozložitelnost v přírodě – je sporná. „Jsou vyrobeny s fosilních zdrojů a ve finále se ukazuje, že nejsou ani rozložitelné bez následků,“ říká ekoložka Petra Innemanová.

Oxoplasty se díky speciálním aditivům rozkládají vlivem okolního prostředí. Proces rozkladu může nastartovat třeba UV záření, vlhkost nebo určitá teplota. Výzkumy posledních let ale ukázaly, že po degradaci těchto plastů zůstávají v přírodě toxické látky z přidaných aditiv, nebo dokonce plastové fragmenty – tedy tolik diskutované mikroplasty.

A potíže hlásí i recyklátoři. Malá dávka oxoplastů prý totiž může ohrozit kvalitu celé šarže recyklátu určeného k dalšímu využití.

Úskalím některých druhů bioplastů je podle Hynka Beneše to, že jsou na první pohled nerozeznatelné. Až sofistikovanější analýza odhalí konkrétní typ plastu a jeho rozložitelnost v přírodě. „To, co momentálně chybí v české legislativě, je jasné označení pro širokou veřejnost – ano, tento materiál je biologicky rozložitelný a lze ho dát do kompostu, a tento ne,“ uzavírá.