Hledání čtvrté formy výuky

V posledních měsících se do našeho každodenního slovníku zařadily pojmy jako on-line výuka či videopřednáška – výrazy typické pro výuku v období pandemie covidu-19. Téměř přes noc se z vyučujících stali „kameramani, zvukaři“ a odborníci na systémy umožňující dálkovou komunikaci.

Ruku na srdce, kdo z nás dříve využíval platformy jako MS Teams či Zoom? A vzpomeňme, kolik odpůrců nahrávání přednášek se objevovalo při každé diskusi na toto téma.

Dnes máme za sebou stovky hodin nahraných přednášek a nespočet hodin výuky „na dálku“ v reálném čase. Přesto všichni toužebně očekávají chvíli, až se zpět trvale vrátí „prezenční výuka“, která se nám v dřívějších dobách zdála jedinou možnou formou nevyžadující přívlastek.

Materiály pro on-line výuku pomáhají v dnešní zvláštní době, jejíž mimořádnost přispívá i k omluvě jejich nedokonalosti. Již dnes je však potřeba přemýšlet, zda a jak nám mohou nově osvojené přístupy k výuce prospět i v „mírových“ časech.

Národní akreditační úřad (NAU) zveřejnil na své webové stránce stanovisko¹, ve kterém řadí nahrané materiály do škatulky „studijní opory“. Jako částečnou náhradu normální výuky v posluchárně uznává jen on-line výuku v reálném čase. Ano, tomu rozumím. Rovněž souhlasím s NAU, že kontaktní výuku nic nenahradí. Přesto mi nedá spát otázka, zda by přece jen nebylo možné obohatit tradiční schéma přednáška-seminář-laboratoř (P/S/L)² něčím neotřelým.

Zaslechl jsem různé myšlenky. Zaměřit přednáškový čas na pokročilá témata nebo pouze na diskusi s tím, že student zvládne základy prostřednictvím videopřednášek. V takovém přístupu postrádám důležitou roli vysokoškolské přednášky, tedy na přiměřených příkladech ukázat studujícím způsob myšlení v oboru. Navíc je zde riziko zapojení omezeného počtu diskutujících a také praktický problém, že se nám předmět 3/2/3 (P/S/L) rozroste třeba na 2/3/2/3 (P/video/S/L). Čas studentů není neomezený.

Neznám odpověď na výše položenou otázku. Napověděla mi debata v kruhu rodinném na téma: „Proč stále hovoříme o posluchačích a posluchárnách.“ Aha, v označení je zakopaný pes. Posluchárna – auditorium, tedy původně římský soudní dvůr, se později používá jako označení pro sál, hlediště či místo k poslechu. Nikdo ale nechce, aby studenti při přednáškách pouze poslouchali. Je tedy důvod k přejmenování poslucháren? Určitě ne, jen se vraťme k původnímu významu auditoria, tedy k místu, kde je dobrá akustika. Tedy k místu, kde je dobře slyšet učitel i student. Zapojme nejlépe všechny přítomné studenty, například elektronickým způsobem komunikace, přímo na přednáškách a třeba i po splněném domácím úkolu v podobě zhlédnutí krátkého videa či přečtení učebního textu.