Uprostřed epidemie – jen doufáme, že děláme věci správně
Pixabay/pasja1000: Uprostřed epidemie – jen doufáme, že děláme věci správně
Informací o koronaviru je teď snad až příliš, což se odráží i v telefonátech s jinak racionálními novináři – „je pravda tohle, co jsem četl(a) na webu, nebo je pravda tamto“? Není to ani tolik výraz naivity tázajících, jako spíše odraz ignorance a nejistoty tázaných. Bylo již mnohokrát řečeno, že nikdo nic podobného nečekal, a totéž platí do písmene i pro autora těchto řádek.
Důsledkem je, že (téměř) všichni, od nichž se očekává aktivní zapojení do boje proti koronavirové pandemii, do různé míry improvizují. Dále platí, že navržená řešení, naměřená čísla, či kvalifikované odhady za několik dní zastarávají a vrátí se k nim možná až za dlouho jen pár expertů mapujících, co se kde, kdy a jak udělalo dobře či špatně.
Proto se zde věnujme jen jedinému aspektu, a tím je diagnostika.
Proč testovat?
I v tomto jinak exaktním aspektu je v tuto chvíli hodně otázek či proměnných. Což se týká hned počáteční otázky – má se vůbec testovat? A pokud ano, jak a kolik lidí? De facto se již v tomto bodě strategie jednotlivých zemí rozcházejí. Je pozoruhodné, že alespoň dosud (22. března odpoledne) se země jako Švédsko či Anglie rozhodly testovat málo či vůbec, zatímco je již známa zkušenost Jižní Koreje, která testovala v maximální možné míře a lze odůvodněně předpokládat, že to přispělo k výraznému tlumení epidemie a nízké mortalitě.
I přes tuto úspěšnou korejskou strategii výše zmíněné západoevropské země s nezpochybnitelně pokročilou medicínou a týmy špičkových lékařů, virologů a epidemiologů váhají či netestují. Jejich argumenty zahrnují možnou pozitivitu den po negativním testu, rozsah infekce, komplikovanost odběru a s tím spojenou nemožnost rozsáhlého skrínování, strategii nebráněného promoření většiny populace do ~60 let apod.
Realitou je, že Česká republika se vydala cestou restriktivních opatření, intenzivního (patrně až do zkolabování) mapování infikovaných osob a jejich kontaktů, maximálního využívání ochranných roušek, vynuceného omezení mezilidských kontaktů – a skrínování. Jelikož byl soubor těchto opatření vládou ČR spuštěn relativně brzy, je solidní naděje, že přinese kýžený efekt, tj. eventuální zpomalení dynamiky šíření epidemie.
Integrální součástí této „české“ strategie je diagnostikovat COVID-19 v maximálním možném rozsahu, který experti v současnosti odhadují na pět až deset tisíc testů denně pro naší zemi s 10,5 milionu obyvate . To je počet, který má i při nevyhnutelném rozvoji epidemie šanci podchytit většinu infikovaných, izolovat je a přinejmenším je zahrnout do lékařského systému.
Akademie věd a vysoké školy nabídly pomoc
Ovšem testovací kapacity zdravotnického systému se nemohou při nejlepší vůli k podobným denním číslům ani přiblížit. Proto se 16. března obrátili představitelé Akademie věd a některých univerzit na vládu s nabídkou asistence. Šanci účinně pomoci mají ale jen ty jejich složky, které disponují vybavením a pracovníky se zkušenostmi v oboru molekulární biologie, nejlépe i virologie, a mají ideálně alespoň základní zkušenosti s diagnostikou. Takových ústavů je v Akademii několik, např. Ústav organické chemie a biochemie, Biofyzikální ústav, Ústav molekulární genetiky, Mikrobiologický ústav či Parazitologický ústav Biologického centra. Univerzity jsou v obtížnějším postavení kvůli částečnému uzavření, slabšímu vybavení či pedagogickým povinnostem. Z těchto a dalších důvodů přicházejí v úvahu pouze ty, jejichž součástí jsou přírodovědecké fakulty s kvalitním oborem molekulární či buněčné biologie (UK, CEITEC, BIOCEV, Ústav molekulární a translační medicíny aj.).
Výše zmíněná kolektivní nabídka byla prakticky ihned vládou pozitivně projednána s tím, aby zájemci splnili minimální povinnosti stanovené Státním zdravotním ústavem (SZÚ), který je v této věci kompetentní institucí. V nejstručnější podobě patří mezi jeho (v krizovém období nepochybně zúžené) požadavky zabezpečení ve formě laboratoře kategorie BSL-2 či BSL-3 (BSL = biosafety level; stupeň biologické ochrany), ochranných pomůcek, diagnostických kitů (pokud možno certifikovaných či schválených WHO), přístrojů real-time PCR a vysoce kvalifikovaného personálu (pokud možno s atestacemi v oboru molekulární biologie anebo s osvědčením o odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání).
Lze předpokládat, že všechny výše zmíněné instituce (a doufejme, že i další) by měly dříve či později tyto požadavky splnit. Mé mateřské instituci – Parazitologickému ústavu Biologického centra v Českých Budějovicích – se to podařilo v řádu hodin a musím kvitovat s povděkem, že povolení od SZÚ bylo také v řádu hodin vystaveno. Od této chvíle je náš ústav schopný provádět diagnostiku lidských vzorků na COVID-19.
Posledním, ale klíčovým bodem je spuštění celého procesu, který zahrnuje bezpečnou dopravu a předání vzorků (nejsme lékařské zařízení), jejich registrace v Ústředním zdravotním informačním systému (ISIN-COVID), zpracování, stanovení diagnózy a její zpětné zaznamenání do systému. Oznamování výsledku testovaným jedincům zůstává (alespoň prozatím) v kompetenci nemocnice.